Malá škoda, taky škoda

Zná to asi každý fleet manažer. Na laku nových aut přibývá s postupem času a počtem naježděných kilometrů drobných šrámů, které vznikají tak nějak samy, protože se k jejich původu většinou nikdo nezná. Odřeniny, rýhy v laku, menší, někdy sotva znatelné promáčkliny, praskliny plastových dílů, poškození čalounění v interiéru a podobně. Jejich vznik asi nelze plně eliminovat, ale vhodným přístupem se dají udržet v rozumných mezích.

Zejména firmy, které provozují auta na operativní leasing, to dobře znají: Přijde čas vrácení ukončených vozidel a zástupce leasingové společnosti pečlivě zaznamenává každou výraznější oděrku či poškození interiéru. Následně se promítne četnost těchto závad do výše částky, která je na faktuře za doúčtování nadměrného opotřebení. Ale i když jsou auta v majetku firmy, dříve nebo později přijde den, kdy bude třeba je prodat, a někdo (zájemce, zástupce autobazaru) začne opět počítat a vyhodnocovat vedle celkového technického stavu vozidla i tyto „kosmetické“ chyby na kráse. A kromě toho je nutno brát v potaz také fakt, že záruka na prorezavění karoserie platí pouze v případě, pokud jsou poškození laku a karoserie bezodkladně opravována.

Z ničeho nic...
Jak oděrky vznikají? Všelijak, nejčastěji samozřejmě při parkování, ať už na ulici, v garážích, na parkovištích před supermarkety... Trpí rohy nárazníků, lemy blatníků a dveře, poškozené kontaktem při otevírání. Parkovací plochy jsou dimenzovány podle dávno zastaralé normy, která nepočítala s rozměry dnešních aut, totéž platí pro podzemní garáže, ve kterých jsou parkovací místa často příliš úzká na to, aby na nich vedle sebe zaparkovala například širší SUV a dalo se z nich vystoupit jinak než střešním oknem. Základní rada tedy zní: parkujte obezřetně. Často stačí na velkém parkovišti jen zvolit vzdálenější parkovací místa a namísto tísnění se „dveře na dveře“ máte kolem auta luxusní prostor za cenu padesáti metrů chůze navíc... Další odřeniny mohou způsobit při parkování mimo hlídaná místa vandalové (nejčastěji vrypy v laku od klíčů, mince...), jiné vznikají za jízdy v provozu odletujícími kameny nebo jinými předměty ležícími na silnici.
Určit s jistotou viníka u většiny drobných poškození karoserie, kterým se také někdy mezi motoristy říká „silniční lišej“, tedy často nelze. Řidiči firemních vozidel mají obecně nízkou tendenci přiznat se ke způsobené škodě, na jejich obranu je ale nutno říci, že leckdy opravdu netuší, že se při vyjíždění z parkoviště třeba lehce otřeli o překážku. Typické škrábance okolo madel dveří, či víčka palivového uzávěru jdou oproti tomu poměrně jasně na vrub neopatrnosti uživatelů, kteří otevírají dveře rukou, ve které drží například svazek klíčů.
Jinou kapitolou jsou z hlediska průkaznosti různá poškození v interiéru. Ta už se na „někoho z ulice“ opravdu svést nedají. Propálené čalounění (navzdory zákazu kouření ve vozidle), fleky od nápojů nebo potravin, poškození plastů a čalounění od tvrdých ostrých předmětů, to všechno jde neoddiskutovatelně „za uživatelem“.

Míra benevolence
S určitou mírou drobných poškození, zejména laku, je asi třeba se smířit. Otázkou je, jak tuto míru nastavit a jak motivovat či sankcionovat uživatele vozidel, aby se pohybovali v jejích mezích. Mnoho manažerů se domnívá, že nejsnadněji lze situaci řešit tam, kde má auto v užívání jediný uživatel. Může to tak být, ale nemusí, pokud nastavíme tvrdé pravidlo, že u poolových vozidel je za poškození vždy zodpovědný ten, kdo s ním jel naposledy. Každý je pak povinen si auto pečlivě převzít a v případě zjištění poškození nezaneseného do knihy jízd (nebo nějaké její přílohy) jej nahlásí a odjede teprve po kontrole stavu nadřízeným a záznamu do knihy poškození. Pokud poškození přehlédne, zůstane vina na něm...
Jak je z popisu patrné, teoreticky by to možné bylo, ale v praxi narazíme na několik překážek. Především na zdlouhavost celého procesu kontroly a evidence poškození, které by stálo čas pracovníka i jeho nadřízeného či správce vozového parku, dále vyvolání nevraživosti mezi zaměstnanci, kteří si budou vyčítat nenahlášená poškození a z nich vyplývající sankce. Takže je jasné, že určitá benevolence bude nutným zlem. „Neakceptovat drobná poškození laku by ve větším vozovém parku vyžadovalo zavedení funkce nějakého kontrolora, který by musel průběžně kontrolovat vozový park a všechna drobná poškození ihned řešit s konkrétním řidičem. Musel by mu dokazovat míru zavinění, odhadovat cenu opravy poškození a podobně...“ vypočítává Pavel Polášek ze společnosti Agrotec, čímž naznačuje, že náklady na takto důslednou kontrolu by mohly být vyšší než z ní vyplývající efekt. A to je právě pro řadu firem problém: chtěly by mít auta „jako ze škatulky“, ale zároveň nechtějí do tohoto stavu příliš investovat. To předem vylučuje, aby byl placen nějaký kontrolor, který by na stav aut pravidelně dohlížel. U menších fleetů by podobnou činnost mohl teoreticky vykonávat fleet manažer, jenže ti se u menších fleetů nevyskytují. A u větších fleetů mají většinou spoustu jiných starostí, než běhat pořád kolem aut a kontrolovat poškození. A co když má firma více poboček? Pak by musel být podobnou činností někdo pověřen na každé pobočce, protože představa kontrolora pendlujícího neustále po pobočkách za účelem pravidelných či nárazových kontrol aktuálního stavu vozidel je mírně úsměvná...

Celý článek přináší FLEET č. 2/2013