Strategie financování movitého majetku cizím kapitálem

iFLEET » Aktuality » Fleet manažer » Strategie financování movitého majetku cizím kapitálem

Strategie financování movitého majetku cizím kapitálem

čtvrtek, 9. srpna 2018

Podnik využívající větší objem movitého majetku se ve většině případů dostává do situace rozhodování mezi různými formami cizího kapitálu, které může použít pro své financování. Jen málokdy má společnost dostatek vlastního kapitálu pro veškeré své zamýšlené investice, nemluvě o tom, že v dlouhodobém horizontu je vlastní kapitál nejdražší formou kapitálu a využití alespoň určitého objemu kapitálu cizího tedy bývá výhodné i z nákladového hlediska.

Nejdříve je nutné zdůraznit, že volba formy cizího kapitálu představuje rozhodnutí, jehož výhody či nevýhody se mohou projevit až po delším období – např. při změnách úrokových sazeb, které bývají u úvěrů často variabilní (odvozené od některé tržní sazby), zatímco u finančního leasingu obvykle fixní po celou dobu trvání smlouvy. Jde tedy skutečně o dlouhodobé, možno říci strategické rozhodování, které se opakuje s každou významnější investicí. V případě financování flotily vozidel jsou dnes nejčastějšími formami financování úvěr, finanční leasing a operativní leasing.

Podnik poptávající financování pomocí cizího kapitálu je postaven před dvě základní volby. Zaprvé, zda spolupracovat s jediným poskytovatelem financování, nebo naopak vždy volit nejvýhodnější z více nabídek bez ohledu na to, kdo ji poskytl. Zadruhé, jakou konkrétní formu (nástroj, způsob) financování investice cizím kapitálem zvolit a zda se držet jediného způsobu pro veškerý movitý majetek dané kategorie (např. všechna firemní vozidla), či zda kombinovat několik způsobů financování.

Jeden, nebo více poskytovatelů?

Volba mezi spoluprací s jediným osvědčeným poskytovatelem financování (případně s jednou finanční skupinou) nebo naopak výběrem nejvýhodnější z více nabídek bez ohledu na to, kdo ji poskytl, závisí na řadě faktorů.

Klíčové faktory výhodnosti nabídky představuje zachování požadovaných podmínek financování a samozřejmě zejména cena, obvykle hodnocená v podobě čisté současné hodnoty investice (net present value) při daném financování. Zde musí brát podnik v úvahu nejen leasingové či úvěrové splátky, ale i všechny ostatní náklady související s příslušnou investicí, tedy různé poplatky, daně atd.

Většina zákazníků při větším objemu investice automaticky oslovuje několik konkurenčních poskytovatelů financování. I v případě, že se zákazník spíše přiklání k zachování spolupráce se svým tradičním poskytovatelem financování, může jeho nabídku alespoň srovnat s ostatními, nebo výhodnější konkurenční nabídku přímo předložit zástupci „své“ banky či leasingové společnosti a požadovat její překonání či alespoň dorovnání.

Pokud alespoň občas zvolí zákazník financování u konkurenčního subjektu, udržuje tím svého obvyklého poskytovatele v napětí a nutí jej tak k předkládání výhodných nabídek. To se nemusí týkat jen finančních nákladů (tedy úroků, poplatků, výše splátek apod.), nýbrž i jiných, necenových výhod – např. požadovaného zajištění, požadavku na deponování velkých technických průkazů vozidel u poskytovatele financování apod.

Kouzlo jménem benchmarking

Celkem běžným postupem u velkých klientů (s objemem financování v řádech desítek či stovek milionů korun) je trvalá a pravidelná spolupráce se dvěma nebo i více poskytovateli financování, kterým pak zákazník rozděluje jednotlivé obchody podle výhodnosti jednotlivých aktuálních nabídek, popřípadě podle jiného kritéria. Jiným klíčem může být například skupina financovaných předmětů (tj. osobní, užitková nebo nákladní auta apod.), nebo dodavatelé, kdy jeden poskytovatel financování může díky nadstandardním kontaktům s některým dodavatelem usnadnit realizaci celého obchodu, zatímco s jiným dodavatelem by kvůli problematickým vztahům nastaly komplikace. Dodavatel by např. mohl trvat na platbě vysoké zálohy při objednání vozidel a odůvodnil to nedůvěrou k danému poskytovateli financování a podobně.

Všem zúčastněným poskytovatelům financování je jasné, že se zákazník/žadatel o financování může kdykoliv obrátit na konkurenci, a nabízejí mu tak výhodné podmínky. Zákazník pak může ostatním poskytovatelům sdělit parametry nabídky konkurence (výši úroku, schváleného rámce apod.) a intenzivní konkurenční boj pokračuje.

Spojování investic

Zákazník také může při poptávce po financování spojit několik investic, resp. podmínit financování jedné, pro poskytovatele atraktivnější investice financováním jiné, která by jinak pro poskytovatele byla málo zajímavá, ať již kvůli marži, nebo kvůli vyššímu riziku. Příkladem může být např. podnik zakládající nové logistické centrum, přičemž pro poskytovatele atraktivní financování dopravní techniky (nákladních automobilů, vysokozdvižných vozíků atd.) podmíní financováním regálů či jednoúčelových systémů pro manipulaci se zásobami, které by jinak poskytovatel financovat odmítl nebo pouze za méně výhodných podmínek.

Pokud se podnik bude držet financování u jednoho nebo dvou poskytovatelů, bude pravděpodobněji zařazen do skupiny významných (velkých) klientů s určitým zvýhodněním, na druhou stranu se ovšem rychleji přiblíží hranicím angažovanosti u jednoho poskytovatele. V případě kombinace několika forem financování u jednoho poskytovatele (příp. poskytovatelů v rámci jedné finanční skupiny) také záleží na tom, jestli ta která finanční skupina počítá angažovanost svých klientů souhrnně pro různé finanční produkty (obvykle úvěr a leasing), nebo odděleně.

Problémem pro zákazníka se může stát, pokud se některý ze zúčastněných poskytovatelů dostane na hranici rentability takových obchodů, případně na hranici akceptovatelného rizika, a dále již odmítne zákazníka financovat.

Jakou formu zvolit?

Další důležitou volbou pro zájemce o financování investice cizím kapitálem je rozhodnutí pro jeden, či kombinaci několika způsobů tohoto financování. Podnik může volit financování jen jedním způsobem (např. pouze leasingem nebo pouze úvěrem) či jejich kombinací.

Při kombinaci více forem financování může podnik využívat výhod jednotlivých forem a naopak se vyhýbat jejich nevýhodám podle charakteru investice. Pokud například není jisté, na jak dlouho je investice pořizována, může podnik s výhodou využít operativního leasingu a jakmile již financovaný předmět nepotřebuje, smlouvu ukončit a předmět vrátit. Podobně předpokládá-li financující podnik, že během doby financování dojde např. k rozdělení podniku na dva subjekty nebo naopak k fúzi, může s výhodou využít vlastnost leasingu umožňující snadnou cesi smlouvy (převod na jiného příjemce).

U předmětů, kde je žádoucí jejich vlastnictví, zanesení do účetnictví a odepisování ze strany podniku, je výhodnější volbou úvěr. Naopak existují situace, kdy je pro podnik žádoucí financované předměty nemít uvedené v účetnictví – např. pokud takovou politiku požaduje zahraniční mateřská firma – a pak podnik spíše sáhne po leasingu.

V odborné literatuře se obvykle jako nástroj pro rozhodování mezi úvěrem a leasingem uvádí metoda tzv. čisté výhody leasingu, která porovnává čisté současné hodnoty (net present value) dané investice při financování oběma zmíněnými finančními nástroji. Tato metoda je vhodná v případech, kdy lze přesně vyčíslit nejen náklady, ale také výnosy (nebo, chcete-li, příjmy) z dané investice, a to jak co do jejich výše, tak okamžiku dosažení. Typicky jde například o investice do výrobního zařízení, majetku určeného k dalšímu pronájmu apod. V případě firemních vozidel taková situace může nastat také (např. u taxislužby), ale ve většině případů se přímé výnosy z firemních aut vyčíslují obtížně (jaký podíl na výsledcích obchodních zástupců mají jimi používaná vozidla?). V takovém případě je nutné volit jinou metodu porovnání dostupných finančních produktů. Většinou dobře poslouží pouhé porovnání celkových nákladů, v ideálním případě diskontovaných dobře zvolenou diskontní mírou.

Celkově lze strategii podniku při financování investic cizím kapitálem rozdělit na dva dále uvedené přístupy.

Strategie 1: dlouhodobé partnerství

První možností celkové strategie je dlouhodobé partnerství, kdy poskytovatel chápe podnik žádající o financování jako známého a dlouhodobého klienta a jeho úvěrové riziko díky tomu hodnotí jako nižší. To umožňuje realizaci většího objemu financování včetně rizikovějších obchodů (tj. financování rizikovějších investic), než kdyby byl žadatel pro poskytovatele financování neznámý. U leasingového financování je tímto způsobem zpravidla možné dosáhnout ještě větších výhod než u úvěru.

I v případě této strategie by měl ovšem podnik požadující financování průběžně vyhodnocovat nabídky od svého dlouhodobého financujícího partnera a srovnávat je s konkurenčními nabídkami. Pokud by se ukázalo, že přes dlouhodobé dobré zkušenosti obou partnerů není poskytovatel schopen nabídnout konkurenceschopný produkt za konkurenceschopnou cenu (popř. soupeřit s konkurenční nabídkou jiným způsobem), je na místě uvažovat o změně strategie a získání financování jinde. Poskytovatelé ostatně také pravidelně hodnotí výsledky své dlouhodobé spolupráce s klienty, např. při pravidelném obnovování finančního rámce.

Určité riziko v případě této strategie představuje případný výpadek poskytovatele financování, ať už z důvodu jeho krachu či stažení se z trhu. V takové situaci je podnik uplatňující strategii dlouhodobého partnerství mnohem zranitelnější než v případě opačné strategie (viz níže). V realitě vyspělých finančních trhů, mezi které již ten český patří, je takový výpadek spíš výjimečnou záležitostí. I když k výpadku poskytovatele dojde, jeho „kmen“, tj. zákazníky včetně platných smluv, obvykle odkupuje nebo jiným způsobem přebírá jiný subjekt finančního trhu.

Pokud podnik využívající financování cizím kapitálem volí strategii dlouhodobého partnerství s poskytovatelem kapitálu, klade tím větší důraz na jistotu dostupnosti kapitálu než na náklady na jeho získání.

Strategie 2: Minimalizace nákladů

Druhou strategii představuje snaha o minimalizaci nákladů každého jednotlivého obchodu prostřednictvím konkurenčního soupeření poskytovatelů financování a jednotlivých finančních produktů. V tomto případě se podnik snaží o maximalizaci zisku pomocí minimalizace nákladů (a tedy o maximalizaci čisté současné hodnoty) u každé jednotlivé investice, aniž by si cíleně budoval dlouhodobé vazby s poskytovateli financování nebo se soustředil na jeden finanční produkt.

Při dobrém finančním řízení podniku není problém poptat u každé nové investice (od určitého objemu) více poskytovatelů a případně i různé produkty a pak vybrat jednu nejvýhodnější nabídku. Určité riziko představují rozdíly mezi poskytovateli, např. různá smluvní ujednání, odlišnosti v podmínkách smluv, nutnost směrovat platby splátek na více účtů u různých bank apod. Rozdíly existují i mezi jednotlivými finančními produkty – např. v různých přístupech k pojištění a k formalitám ohledně financovaných předmětů podle vlastnictví (např. již zmíněné deponování velkých technických průkazů financovaných vozidel u provozovatele či naopak u poskytovatele financování). To vše s sebou nese nejen určité zvýšení nákladů, ale také nárůst operačního rizika.

Podnik také při této strategii nemůže počítat s tím, že by se pro některého poskytovatele financování stal stálým a natolik důvěryhodným partnerem, aby mu byly nabídnuty výrazně výhodnější podmínky či možnost realizace rizikovějších nebo jinak pro financující instituci méně atraktivních obchodů. Podnik dává přednost co nejnižším nákladům na cizí kapitál a vědomě podstupuje větší riziko nezískání kapitálu pro financování investice. To přináší vyšší zisk z jednotlivé investice, nicméně případné nezískání kapitálu v budoucnu může pro podnik znamenat problém a v extrémním případě dokonce ohrozit jeho existenci.

Na druhou stranu nelze vyloučit případ, že některý poskytovatel financování bude podniku pravidelně nabízet nejlepší podmínky, podnik bude financování investic realizovat převážně nebo výhradně u něj a dojde tak k utvoření dlouhodobého partnerství, podobně jako u předchozí strategie. Podnik v takovém případě může do jisté míry eliminovat jednu z nevýhod strategie minimalizace nákladů.

V každém případě by financující subjekty i jejich zákazníci měli svůj vztah chápat jako dlouhodobý a partnerský, nikoliv jako soupeření dvou protivníků.

Autor: Martin Svítil

Tento článek byl uveřejněn v tištěném magazínu FLEET firemní automobily. O jeho zasílání si můžete napsat zde.