iFLEET » Aktuální číslo » FLEET 1 / 2016 » Starší, než si myslíte
Na začátku letošního roku se síť našich dálnic rozšířila o bezmála 450 kilometrů, neboť do ní byly zahrnuty i dosavadní rychlostní silnice. Jedná se tedy víceméně jen o administrativní úkon, skutečná výstavba nových kilometrů dálniční sítě probíhá o poznání pomaleji. Sama idea dálnic je mnohem starší, než by většina z nás předpokládala a ještě překvapivější může být i fakt, že se ve třicátých letech minulého století navrhovaly pro rychlosti až 160 km/h. Jak vlastně dálnice u nás vznikaly?
Automobil se objevil jako naprostá novinka v poslední dekádě devatenáctého století a trvalo relativně dlouho, než se významněji rozšířil mezi ekonomickou elitu populace. Jeho rozvoj v privátní sféře významně zpomalila 1. světová válka (1914-1918), po které se datuje vznik první republiky. V tomto kontextu přijde až fantastické, že se již v roce 1935 zrodil projekt „Národní silnice Plzeň-Košice“, což měla být páteřní komunikace dálničního typu v délce skoro celé republiky, která se vyhýbala oblasti s největší koncentrací obyvatel, tedy Praze. Byli jsme v tu chvíli jeden z prvních států na světě, který se začal seriózně zabývat výstavbou dálnic. Na počátcích bylo projednáváno několik paralelních projektů, souhlas příslušných úřadů však získal až projekt, který na své náklady nechal vypracovat J. A. Baťa. Ten počítal s dálniční páteřní komunikací Československem (také mimo hlavní místa koncentrace obyvatelstva a průmyslu), která by vedla z Chebu do Velkého Bočkova, což je dnes obec na ukrajinsko-rumunských hranicích.
Předválečné období
Po Mnichovské dohodě 30. září 1938 se musely se změnou československého území změnit i plány na výstavbu dálniční sítě a bylo rozhodnuto o dalším vývoji projektu. Ministerská rada schválila 4. listopadu 1938 vznik Velitelství stavby dálkových silnic (VSDS), do jehož čela postavila brigádního generála Ing. Václava Noska. Krátce na to se projekt dálnice na trase Praha – Jihlava – Brno – Zlín – slovenská hranice dostal do další fáze. V podstatě paralelně s tím podepisují představitelé vlád Německa a Československa dohodu o stavbě dálnice, která povede před naše území
z Wroclawi do Vídně a s československou magistrálou se protne někde u Brna. Více než měsíc po svém ustavení se VSDS přejmenovává na Generální ředitelství stavby dálnic (GŘSD) a poprvé se v českém jazyce objevuje slovo „dálnice“, jehož skutečným autorem je štábní kapitán ing. Karel Chmel. Základem pro vznik tohoto slova byla slova „železnice a silnice“, která ve spojení s dálkovým charakterem dopravy po nové komunikaci nechala vzniknout spojení dál-nice.
V lednu 1939 se kácením a zaměřováním zahájily práce na dvou úsecích budoucí dálnice, a to v prvním úseku Chodov u Prahy – Humpolec a v druhém úseku Zástřizly - Lužná na Vsetínsku. V únoru pak začaly probíhat vyměřovací práce v Posázaví. Na tomto místě je nutné zmínit, že ještě v roce 1938 se v Československu jezdilo vlevo, stejně tak jako na britských ostrovech dodnes. V listopadu 1938 však bylo schváleno, že od 1. května 1939 se začne jezdit vpravo, k tomu však došlo kvůli okupaci dříve, již 17. března 1939. V podstatě ve stejném týdnu je vyhlášen Slovenský štát, a tak se plány na výstavbu dálnic omezují na české země. S příchodem protektorátu přichází nařízení, že české dálnice (jejichž výstavba byla okupanty milostivě schválena) budou součástí již budované německé sítě dálnic, a proto musí splňovat německé normy. Návrhová rychlost se tedy zvýšila ze 120 km/h na 160 km/h (!), změnila se šířka vozovky, její příčný a podélný sklon a minimální poloměr zatáček.
Protektorát Čechy a Morava
V úterý 2. května 1939 je na třetím kilometru dálnice Praha - Brno nedaleko Průhonic slavnostně zahájena stavba české dálnice. Generální ředitel GŘSD, Ing. Václav Nosek, sám vykonal v devět hodin první výkop. V srpnu 1939 jsou na sedmi stavebních dílech dálnice Praha - Jihlava práce v plném proudu a na dalších pěti stavebních dílech trasy Praha- Jihlava se začíná pracovat. Také na trase Praha – Plzeň začínají v září 1939 průzkumné terénní práce. Obchvat Plzně byl plánován severně a stavební práce měly začít na přelomu let 1941 a 1942. Vozovky dálnic mají být na dvou třetinách své délky betonové a na zbylých úsecích (ve stoupáních) dlážděné. Namísto dnes známých odpočívek se tehdy plánovala u nájezdů na dálnici takzvaná „zásobiště“, aby řidiči mohli ještě před nájezdem na dálnici doplnit palivo. První omezení prací přichází v srpnu 1940. Důvodem je nedostatek cementu a armovacího železa kvůli válečným prioritám. Veškeré betonáže se odkládají až na stavební sezonu 1941. Během září 1940 jsou zadány do výstavby další úseky v oblasti Hvězdonic, Českého Šternberka a Humpolce. Další připravované omezení prací, o kterém se již dopředu vědělo, přichází po 1. srpnu 1941. Cílem je vykonat takové nezbytné činnosti, aby nedošlo k znehodnocení již hotového díla. Plně jsou rozestavěny mosty, z nichž největší, s rozpětím oblouku 120 metrů, se začíná vypínat přes údolí potoka Šmejkalka u Senohrab. Další mosty se staví v obtížně přístupné oblasti Želivky. Definitivní zákaz dalších prací skutečně k avizovanému datu přišel a s ním byl velkorysý plán rozvoje infrastruktury v podstatě nadlouho zmařen. V té době již bylo na území Protektorátu Čechy a Morava ve stavbě 153 kilometrů dálnic, z nichž 77 kilometrů na úseku Praha - Jihlava a 76 kilometrů „německé“ dálnice Wroclaw - Vídeň. V srpnu 1941 dostává GŘSD od úřadu říšského protektora výjimku ze zákazu stavebních prací, ale jen v tom rozsahu, aby byla rozdělaná díla dokončena a nedošlo k jejich znehodnocení. Na nové stavby se výjimka nevztahuje. Proto už k zahájení stavby mnoha plánovaných úseků nedošlo. Na konci října 1941 je stavební sezona ukončena z důvodu zákazu používání cementu. Poté se 30. dubna 1942 definitivně zastavují všechny práce na stavbě dálnice a v prosinci téhož roku je zabavena pro potřeby válečného úsilí všechna zbývající betonářská ocel. Do konce války je na staveništích zajišťována jen hlídací služba.
Celý článek o historii našich dálnic přináší magazín FLEET firemní automobily 1/2016