Soukromý majetek

Provozovat a hlavně platit firemní vozový park je někde zanedbatelnou, jinde poměrně významnou nákladovou položkou. A zejména ve druhém případě se hledají možnosti úspor. Může to dojít do situace, kdy se ukáže, že nejracionálnějším řešením by bylo, aby zaměstnanci jezdili vlastními auty.

Pro někoho mohou být náhrady za použití soukromého vozidla pro služební cesty vítaným přilepšením, protože inkasovat amortizaci na auto, na kterém už téměř není co amortizovat je v podstatě zisk. Pro zaměstnavatele to však může být zároveň risk, neboť fakt, že zaměstnanec použil pro služební cestu soukromé vozidlo nezbavuje zaměstnavatele povinností týkajících se zajištění bezpečnosti a také náhrad při vzniku škody. Toto téma si však nechme do dalšího vydání. Zatím se spokojíme s konstatováním, že dle § 2 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, náklady, které vznikají zaměstnancům v souvislosti s výkonem práce, nese zaměstnavatel.

Obecně lze považovat za obvyklé, že se zaměstnavatel snaží zajistit své podnikatelské aktivity vlastními firemními vozidly a nikoliv soukromými vozidly zaměstnanců. Z právního hlediska to ale samozřejmě možné je, jakkoli je vlastně také v zájmu státu, aby se finanční prostředky v co nejmenší míře přelévaly do nezdanitelných složek, jako jsou náhrady za použití soukromého vozidla pro služební cestu. Zůstává tedy legislativně zcela v dikci podnikatelského subjektu, jakou zvolí formu uspokojení svých přepravních potřeb pro dosažení hospodářského výsledku. Můžeme se tak v praxi setkat jak s modelem, kdy dopravní potřeby jsou řešeny prostřednictvím vlastního vozového parku a použití soukromého vozidla se od zaměstnanců v podstatě ani v krajních případech nevyžaduje, tak s modelem (s největší pravděpodobností u malých firem), kdy se naopak veškerá (nebo většinová) potřeba dopravy řeší soukromými vozidly a zaměstnanec má právo na náhradu jím vynaložených nákladů.

Raději méně, než více

Příčin toho, že firmy buď systematicky, nebo ad hoc sahají k řešení dopravy soukromými auty svých zaměstnanců, může být celá řada. Tou první je nemožnost či neschopnost stanovit optimální počet aut ve fleetu. Platit auta navíc, která stojí na parkovišti, se nikomu nechce, ekonomičtějším přístupem je tedy vozový park mírně poddimenzovat a vzniklé disproporce řešit možností použití soukromých aut zaměstnanců. Pokud někdo vlastní auto nemá, pak se nabízí buď různá interní „škatulata“ s firemními auty, nebo řešení formou krátkodobé zápůjčky vozu nebo vykonáním cesty pomocí veřejných dopravních prostředků od letadla či vlaku přes autobus a taxislužbu, využívanou především pro finální dopravu do cíle. Pokud to tak vyhovuje, je vše v pořádku. Popravdě řečeno, než vyslat zaměstnance na služební cestu ve dvacet let starém autě, je oboustranně bezpečnější mu zaplatit za vlak a taxi. Třetí možností, která se ovem teprve začíná v našich podmínkách (bohužel) objevovat, je možnost využívání různých programů na sdílení vozidel. Jsou levnější než klasický pronájem vozu z půjčovny nebo využití taxislužby. Praha se zatím příchodu mezinárodního programu car2go nedočkala, namísto něj se však zde již rozvíjí tuzemská služba Car4Way.    

Celý článek přináší magazín FLEET firemní automobily č. 2/2016, který vychází ve společné distribuci s týdeníkem Ekonom 14. dubna 2016  

Související články

• Vychází nové číslo Fleetu, tentokrát i v distribuci týdeníku Ekonom
• Téma: Financování vozových parků
• Napětí pod kapotou
• S apelem na bezpečnost
• Modrá je dobrá