Reálný prostor

Podíváme-li se na český fleetový trh osobních a lehkých užitkových automobilů používaných pro podnikatelské a jiné organizované účely, vidíme přibližně 750 000 vozů mladších šesti let, které ročně najedou v průměru 30 000 kilometrů, což jen tak mimochodem znamená, že kumulovaně objedou více než půlmilionkrát Zemi kolem rovníku...

Podíváme-li se na český fleetový trh osobních a lehkých užitkových automobilů používaných pro podnikatelské a jiné organizované účely, vidíme přibližně 750 000 vozů mladších šesti let, které ročně najedou v průměru 30 000 kilometrů, což jen tak mimochodem znamená, že kumulovaně objedou více než půlmilionkrát Zemi kolem rovníku...

Do uvedeného počtu tři čtvrtě milionu firemních automobilů nejsou zahrnuty přestárlé vozy malých živnostníků. V registru vozidel sice najdeme vozů registrovaných pod IČ podstatně více, těžko je však lze považovat za fleetové nebo je vnímat jako potenciál pro nákup profesionálních fleetových služeb. Tento stav přitom není jen důsledkem „špatné ekonomické situace“, ale řady dalších, někdy nepříliš akcentovaných vlivů.
Máme tedy 750 000 tisíc aut, které představují potenciál pro nákup zmíněné profesionální fleetové služby, například operativního leasingu. Způsob správy a využívání těchto vozů se však velmi zásadně odlišuje.

Ti největší
Nejviditelnější jsou samozřejmě velké fleety čítající stovky vozů, často viditelně označených když už ne logem firmy, tak alespoň podložkou leasingové společnosti pod registrační značkou. Není tajemstvím, že se v tomto segmentu firem, kterých je na trhu asi 200 a celkem provozují 50 000 aut, odehrává velmi tvrdý konkurenční boj, který má de facto jediné kritérium, a tím je výše měsíční splátky za operativní leasing. Řada manažerů a nákupčích těchto firem poměrně otevřeně přiznává, že očekávají dodatečné náklady, ale ty nespadají do jejich agendy, a tudíž je neberou v potaz. Může to znít až neuvěřitelně, ale taková je současná realita a leasingové společnosti s tím stěží mají šanci něco udělat. I proto dochází k postupnému snižování všeobecné kvality služeb až do stavu, kdy jsou nespokojeni úplně všichni a šance na dosažení stavu win-win je v nedohlednu. Navíc je v tomto segmentu perspektiva růstu počtu vozů v operativním leasingu omezená, a to jednak z důvodu centrálních omezujících „car policy“, a rovněž proto, že firmy, které operativní leasing doposud nepoužívají, pro to mají své důvody a změna jejich postoje je málo pravděpodobná.

Střed s potenciálem
O něco lepší situace je ve fleetech střední velikosti, mezi deseti až padesáti vozy. Důvod je prozaický: Ve velké většině případů se jedná o privátní firmy, ať už české či zahraniční (nejčastěji německé a rakouské), kde existuje reálný majitel, který firmu založil a (spolu)řídí ji. Tento zásadní rozdíl oproti manažersky řízeným korporacím vede k významně odlišnému pohledu na investice a nákupy, takže lze s těmito lidmi mnohem snadněji vést debatu na téma celkových nákladů, eliminaci rizik či možnosti soustředit se na vlastní obor činnosti. Toto jsou přínosy, za které je celá řada rozumných majitelů firem ochotna si připlatit, protože pro ně znamená jasně hmatatelný benefit, mající významný pozitivní dopad na jejich podnikání. Přitom jsou fleety této velikosti ještě dostatečně „velké“, aby byly zajímavé pro současné obchodní modely většiny leasingových firem na českém trhu. Pro doplnění je třeba uvést, že v této kategorii velikosti vozového parku jezdí v České republice téměř 200 000 vozů, provozovaných více než 10 000 firmami. Tento segment je tedy čtyřnásobný oproti segmentu korporátnímu a skýtá velmi zajímavé příležitosti za předpokladu, že je použit jiný obchodní model a jiná argumentace než vůči korporacím.

Síla nejmenších
A dostáváme se k nejmenším firmám, které rovněž využívají firemní auta. O tom, že tento segment je nejzajímavější, jistě svědčí fakt, že takových firem je přibližně 100 000 a celkem provozují půl milionu vozů, tedy desetkrát více než velké korporace! Současně je míra využívání operativního leasingu u těchto firem nejnižší (méně než 5 %), a je tedy největším potenciálem pro nákup profesionálních fleetových řešení. Ale neděje se tak, alespoň ne napříč odvětvími. Poměrně častým důvodem bývá fakt, že je firmě služba odmítnuta, protože není pro dodavatele dost „dobrá“ (rozumějme, neprojde finančně lustrační procedurou...), ale i tak nám zůstává většina firem s historií a dobrou ekonomikou. Všeobecné klišé o tom, že když je „krize“, tak ji mají všechny firmy, je snad již překonané. Jenže tyto firmy, rovněž tak řízeny v naprosté většině případů svými majiteli, mají zcela odlišné požadavky než korporace. Ve svém rozhodování jsou navíc ještě svobodnější než firmy střední velikosti, a to z několika klíčových důvodů: zpravidla zde neexistují střety zájmů mezi majiteli a managementem, neexistuje car policy, oceňován je reálný přínos služby a do nákupu či investic je vkládán vyšší podíl emočního faktoru.

Celý článek ing. Radovana Mužíka přináší magazín FLEET firemní automobily č. 3/2013