Víte, kdo já jsem?

Kdysi, na samém počátku svého vývoje, byl automobil výrazem inovativního, pokrokového myšlení prvních motoristických průkopníků. Poměrně rychle se ale proměnil v symbol určitého společenského postavení a prestiže. Dnes jsou sice auta mnohem dostupnější, než tomu bylo před zavedením pásové výroby, přesto symbolika určitého statusu, zejména u prémiových a luxusních značek, přetrvává.

Automobil jako viditelný znak sociálního statusu zdůrazňovala už americká reklama ve třicátých letech. V důsledku hospodářské krize a nového sociálního rozvrstvení tam vznikla silná vrstva zbohatlíků, kteří se však v této roli zpočátku necítili dobře. Sebevědomí si proto dodávali luxusními vozy. Automobil jako odznak společenské příslušnosti je od té doby prezentován dodnes a bývá považován i za prostředek, který člověku umožňuje dostat se snadněji mezi osoby jiné sociální vrstvy. Stačí přijet luxusní limuzínou a některé dveře jakoby se samy otvíraly...

Již od začátku byla vlastně auta prezentována jako něco, co může vyřešit naše neuspokojivé sociální zařazení. Lidé leckdy doufají, že si s lepším vozem pořizují i vyšší úctu, obdiv a respekt. Koneckonců i jedna reklama na Chevrolet z poloviny dvacátých let hlásala, že i chudý dělník nyní jezdí do práce ve svém vlastním automobilu. Je tedy vlastníkem zdanitelného majetku, skutečným kapitalistou. Podobné motivy vedou ke koupi auta i mladé lidi. I když auto nutně nepotřebují, touží být považováni okolím za dospělé a vlastní vůz je toho podle nich důkazem.

Mnozí řidiči mají zase pocit, že si s novým automobilem pořizují věčné mládí a úspěšnost. Věří, že s atraktivním sportovním autem budou mít nevšední a neobvyklé zážitky na dosah ruky. S tím souvisí i pocit, že se vlastnosti vozu přenášejí tak trochu i na ně. Jako by byli svěží, rychlí, hbití, spolehliví...

Rozdílné trendy

Trend pořizovat si nová a luxusní auta převládá ve velkoměstech a nejviditelnější je tato situace v Praze. V porovnání s ostatními kraji je zde nejmladší vozový park. Dobré auto v Praze funguje jako jasný statusový symbol. Kdo má peníze a moc, dává to najevo okázalým automobilem, ideálně velikým, zahraniční výroby, s pohonem všech čtyř kol.

V USA a Japonsku začíná být trend přesně opačný. Do módy se dostává postoj „já auto nepotřebuji“. Podle průzkumu Michiganské univerzity klesá v USA v celé populaci zájem o automobily, a to už od roku 2007. Především ve velkoměstech lidé raději využívají veřejnou dopravu, případně sdílení aut. Například v New Yorku nevlastní automobil 56 procent obyvatel. Důvodem je dostupnost veřejné dopravy, dlouhý čas strávený v dopravních zácpách a vysoké náklady na provoz vlastního vozu.

Ostatně, také u nás je vysoké procento lidí, kteří auto nepotřebují. Podle průzkumu pojišťovny Generali si život bez auta neumí představit 43 procent žen, ale překvapivě jen 35 procent mužů. Jinými slovy, 65 procent mužů si svůj život bez auta představit dokáže. Pro ty, co jej mají, je ale důležité vlastnit auto už jen pro samotný pocit, že jej mají. Nejvíce si na svém automobilu řidiči cení svobody a nezávislosti.

Řekni mi čím jezdíš...

Známý český psychiatr Cyril Höschl věří, že podle automobilu, který řídíme, lze určit, jakou máme povahu. Zatímco k intelektuálům podle něj patří většinou neokázalost obyčejných, často ne zcela nových aut, tak k podnikatelům patří limuzíny a k agresivním typům nejčastěji terénní auta. Lidé podle Höschla používaným autem něco svému okolí signalizují a také si v mnoha případech něco kompenzují. Upozorňuje ale také na výjimky. Například pokud má někdo jako koníčka dobrodružné výpravy a jízdu v těžkém terénu, dá se pochopit, že si pořídí terénní auto. Ještě samozřejmější je to u pracovního využití. Pokud musí jezdit řídicí pracovník nebo technik na hůře dostupná odloučená pracoviště, pak se bez SUV či terénního auta neobejde a nelze to považovat za snahu působit nadřazeně.   

V jednom z rozhovorů Höschl na téma automobilové dopravy uvedl: „Celá sféra automobilové dopravy je jakousi projekční obrazovkou psychiky populace. Vše, co o sobě vzájemně víme, dáváme mimo jiné najevo tím, čím jezdíme. A jak jezdíme. Pohled na silnici je tak vlastně pohledem na projekční plátno lidských duší a jejich vztahů...“

Celý článek naleznete v magazínu FLEET firemní automobily 3/2014 

Související články

• Plyn vs. plyn
• Velké plány
• Nástavbu nejen na stavbu
• Poprvé, podruhé a...