Od autorádia k displejům úplně všude

Elektronická výbava automobilů zažívá v posledních letech obrovský rozmach. Palubní jednotky dostávají dotykové displeje, displeji jsou nahrazovány i přístrojové štíty a krom tradičních funkcí jako je rádio a později navigace přibývají i další možnosti využití, včetně propojení s mobilními telefony, využívání různých aplikací a připojení k internetu.

Už v počátcích automobilismu cestující přemýšleli, jak si ve voze ukrátit dlouhou chvíli a když se auta stala relativně snadno ovladatelná a byla schopna zvládat i dlouhé vzdálenosti, najednou byla za volantem nuda. Řešení přinesl zlatý věk rádia. Zhruba ve dvacátých letech dospěla technika elektronek, jež byly nutnou součástí rádiových přijímačů, tak daleko, že se začaly masově šířit cenově dostupné rozhlasové přijímače. To byl impuls k tomu, zabudovat něco podobného také do automobilu.

Různých podomácku vyrobených pokusů bylo v té době jistě dost, ale prvním skutečně funkčním a spolehlivým řešením, o kterém historické prameny hovoří, je projekt bratří Galvinů. Ti své vestavné autorádio, které bylo schopno naladit tehdejší AM vysílání, nazvali Motorola a předvedli ho v roce 1930. Tento krok byl nejen začátkem „zábavy“ za volantem, ale také velkým úspěchem, který pomohl vybudovat firmu Motorola coby světového radioelektronického giganta. Produkt bratří Gavinů ale rozhodně nebyl levný: jejich autorádio tehdy vyšlo na 130 dolarů, přičemž tehdejší Ford Model A stál 540 dolarů. V roce 1932 se objevilo i první autorádio německé značky Blaupunkt, jeho cena 465 říšských marek představovala asi třetinu ceny nového malého vozu v Německu.

I přes vysoké ceny vzala autorádia automobilismus útokem a v roce 1946 už bylo přijímači vybaveno na devět milionů vozů. Technika se samozřejmě postupně lepšila. V roce 1952 se opět Blaupunkt pochlubil prvním FM autorádiem, objevilo se automatické vyhledávání stanic a v šedesátých letech přišly první páskové přehrávače. Nejprve na kotouče Stereo 8, definitivní záchranou pak byl příchod kompaktních kazet formátu Philips v roce 1964. Sedmdesátá a osmdesátá léta se pak nesla ve znamení nárůstu zvukové kvality a také velkém boomu aftermarketových řešení. Do té doby bylo totiž obvyklé, že se autorádio „šilo“ na míru danému vozu. Osmdesátá léta také znamenala nástup prvních CD přehrávačů, včetně měničů CD.

Palubní počítače a nástup navigací

Mezitím už se v pozadí odehrávala další automobilová revoluce a v ní se o primát přetahovaly především japonské a americké značky. Tak třeba Cadillac byl první, kdo zabudoval do svého vozu digitální palubní počítač. Stalo se tak v roce 1978. Japonci zase začali intenzivněji pracovat na navigačních systémech. Ačkoli první experimenty probíhaly už v šedesátých letech, první navigace se objevily až na počátku let osmdesátých. Absolutní primát patří systému Honda Electro Gyro-Cator, krátce poté předvedla vlastní navigaci pod názvem Navicom i Toyota. Tyto žhavé novinky roku 1981 ale nepoužívaly dnes obvyklý GPS. Na mapě se ručně nastavila výchozí pozice vozu a mapa se pak za jízdy pohybovala podle rychlosti a směru jízdy. Už v roce 1987 pak dostala Toyota Crown první navigaci s podklady na CD, stále však šlo o inerciální navigační systém principiálně podobný navigačním systémům používaným v letectví.

První GPS řešení se v automobilu objevilo až v roce 1990 u Mazdy Eunos Cosmo. Rychle se přidaly i značky Toyota a Mitsubishi, prvně zmíněná nabídla v roce 1992 navigaci s hlasovými instrukcemi. Tu dostal i luxusní sedan Lexus LS 400. Prvním evropským vozem s GPS navigací se v roce 1994 stalo BMW 7 E38, o rok později nabídl toto řešení svým zákazníkům americký Oldsmobile.

GPS navigace také znamenaly nástup relativně velkých displejů, tehdy spíše ještě obrazovek. V tomto ohledu se do velmi odvážného experimentu už o něco dříve pustila americká značka Buick. V jejím modelu Riviera se totiž v roce 1986 objevil nejen digitální přístrojový štít, který byl v osmdesátých a devadesátých letech oblíbeným módním experimentem, na palubní desce se objevil také velký, zhruba pětipalcový dotykový displej. Přes něj se ovládala klimatizace, autorádio, řidič si na něm mohl zobrazit data z palubního počítače nebo základní diagnostiku vozidla. Dotykové ovládání se ale příliš neujalo, tehdejší kritika mu neodpustila horší ergonomii. Už tehdy odborníci naříkali, že práce s tímto systémem odvádí řidičovu pozornost. Řešení Graphic Control Center se tak sice objevilo ještě v modelu Reatta, ale s jeho koncem v roce 1991 se také z výroby odporoučelo.

Celý článek Luďka Vokáče naleznete na stránkách magazínu FLEET č. 6/2017.

Související články

• Kuchařka operativního leasingu VI - Závěrečné účtování
• Zlozvyky, nepřátelé techniky
• Ecodriving v praxi