Správný postup po nehodě může zabránit řadě následných škod na zdraví, životech a majetku. Také může značně zjednodušit a urychlit následné pojistné plnění ze strany pojišťoven. Proto je tak důležité jednat po nehodě racionálně a pokud možno s chladnou hlavou. Ono se to ale snadno řekne...

 

Panika i agrese

Dopravní nehoda je vždy pro její přímé účastníky stresovým zážitkem, a to často i v případě, že se jedná o lehký karambol bez zranění. Většina účastníků bývá překvapena intenzitou nárazu a průvodních jevů, jako je hluk, či působení značných fyzikálních sil, ke kterým dochází i při nárazu malými rychlostmi. Mnozí řidiči například žijí v domnění, že náraz v rychlostech okolo 30 km/h udrží „v rukou“ opřením se o volant. První náraz je vždy rychle a jednoznačně vyvede z omylu... Základním působícím faktorem je tedy v okamžiku dopravní nehody úlek a nastupující stresové zatížení organismu, které má svůj vývoj od prvního impulsu, kterým je uvědomění si neodvratnosti nárazu, převrácení či vyjetí z vozovky, až po nastupující šok v případě těžších havárií, ke kterému může dojít i několik desítek minut po nehodě samotné.

Základní a stěžejní rada bývá vždy stejná: „Zachovejte klid“. Jenže něco takového se snadno řekne, ale hůře provádí v situacích, které jsou pro účastníka dopravní nehody nové a psychicky náročné. Navíc nelze stanovit jediný správný postup pro činnost bezprostředně následující po havárii. Záleží na velkém množství faktorů, takže obecně lze uvést asi tolik, že je třeba v první fázi zajistit bezpečnost svou, ostatních účastníků nehody i okolního provozu. Pokud se rozvine u některého z účastníků dopravní nehody panika nebo šok, nelze od něj očekávat racionální jednání a komunikaci. Pak je nutné přijmout alespoň taková opatření, aby svou činností nemohl způsobit další škody.

 

U běžných městských karambolů panika či šok většinou nehrozí. Mnohem častější jsou projevy agresivity, která již byla zvýšena nad normálovou hladinu například hustým provozem. Následná kolize dokáže rychle uvolnit stavidla nekontrolované agresivitě. U psychicky zdravých, nenarušených jedinců většinou tento stav poměrně rychle odezní a v zájmu jejího utlumení lze zvolit defenzivní způsob komunikace, starost o cestující druhého vozidla, případně omluvu. Rozbor situace a sepsání záznamu o nehodě není možno provést s člověkem, který podlehl stresové situaci či uvolnil stavidla své agresivity. Chybou je používání vět typu: „Neblázněte, vždyť se vlastně nic nestalo“, „Přestaňte se rozčilovat“, „Vy toho naděláte kvůli takové banalitě,“ a podobně. Takové mohou rozvíjející se agresivitu či jiný druh iracionálního jednání podpořit.

 

Je třeba se také připravit na to, že řada lidí není schopna objektivního zhodnocení situace, a to nikoli proto, že by chtěla vědomě lhát. Řada lidí není schopna si vybavit přesně sled událostí, těsně předcházejících nehodě. Budou skálopevně přesvědčeni, že blikali, i když neblikali, že z pruhu do pruhu nepřejížděli, i když to byla ve skutečnosti příčina nehody, a podobně. Policisté mají své zkušenosti s řidiči, kteří zapírají i zcela evidentní skutečnost, která svědčí proti nim. Jsou přesvědčeni o své pravdě, protože mají pod vlivem stresového zážitku zdeformované vnímání průběhu nehody. Zde pomůže pouze věcná argumentace bez zbytečných invektiv. Je třeba se vyvarovat přílišného zabřednutí do řešení podružných problémů. Pokud není možno se dohodnout, je na místě přivolání policie, i když jinak by přivolána být nemusela. V případě panického strachu nebo dokonce šoku je situace složitější a může se stát, že není řešitelná bez odborné lékařské pomoci.

V prvních okamžicích po nehodě je tedy nutno počítat s nestandardními a obtížně zvladatelnými reakcemi protistrany a pokud možno být tím, kdo „řídí“ další směr jednání a činnosti. Pokud i dalším účastník jedná s rozvahou, je samozřejmě situace podstatně jednodušší.

 

Aby ostatní věděli

První starostí by vždy měl být zdravotní stav dalších účastníků nehody. Pokud jsou na místě nehody zranění, je nutno přivolat k vyšetření nehody policii, a to nejsnáze na lince 158 nebo prostřednictvím všeobecné tísňové linky 112.

Ihned po zjištění, že nehrozí bezprostřední nebezpečí u zraněných (krvácení, zástava dechu), je třeba zajistit místo havárie tak, aby nedocházelo k dalším škodám vlivem okolního provozu. Velmi důležité je označení místa nehody výstražným trojúhelníkem. Použijte klidně i dva, jsou-li po havárii více vozidel k dispozici: Jeden v menší a druhý ve větší vzdálenosti od nehody. Snažte se umístit trojúhelníky tak, aby je projíždějící auta hned nezničila. Zdvojení výstražného trojúhelníku je obzvlášť vhodné, pokud došlo k nehodě v nepřehledném úseku (za zatáčkou, za horizontem...). Účastníci dopravní nehody jsou v zájmu zamezení dalším nehodám oprávněni i zastavovat vozidla. Zde se velmi osvědčí výstražná vesta, která upoutá pozornost ostatních řidičů.  

Vzdálenost výstražného trojúhelníku od nehody není přesně dána, záleží na konkrétní situaci. Pro zviditelnění místa havárie je vhodné zapnout výstražná světla, pokud fungují a vozy se nacházejí na silnici nebo v její těsné blízkosti.

Pokud jsou vozy na silnici nebo u krajnice, nikdy by v nich neměli účastníci nehody setrvávat. Naopak, je třeba je opustit co nejrychleji a i po označení místa nehody se zdržovat mimo ně na místě, které je i z hlediska možného nárazu dalších vozidel bezpečné. Uvedené platí dvojnásob na dálnici, kde je nutno počítat s vysokými rychlostmi přijíždějících vozidel! Například při 130 km/h ujede vůz každou sekundu 36 m. Ze stometrové vzdálenosti se tedy přiřítí „na scénu“ během cca tří sekund, pokud nezačne brzdit. Pokud jede nepovolenou vyšší rychlostí, je tento čas přirozeně kratší. Například u navrhovaného dálničního limitu 160 km/h se tento čas zkrátí na 2,1 s a pokud někdo jede ještě rychleji, překoná stometrovou vzdálenost za méně než 2 s. Při rychlosti 160 km/h je přitom celková dráha potřebná pro zastavení včetně reakčního času přes 150 m, a to počítáme se suchým povrchem a reakční dobou pouze 0,5 s, což by byla vynikající reakce plně soustředěného řidiče, který má nohu připravenu na brzdovém pedálu. V praxi je však čas potřebný od zahlédnutí kritického místa až po zahájení brzdění málokdy kratší než 1 s, čímž samozřejmě narůstá i celková dráha. Při rychlosti 130 km/h je již třeba pro zastavení minimálně 102 m, při 100 km/h je to 50 m. To znamená, že i na okresní silnici, kde lze očekávat rychlosti okolo 90 km/h, nelze vzdálenost výstražného trojúhelníku, ani pohyb po komunikaci podceňovat.