Financování vozového parku

Náklady na nákup vozového parku jsou pro společnosti často významnou finanční investicí. Jejich manažeři se však mohou rozhodnout mezi různými způsoby financování, a tím optimalizovat dopad investice na tok peněžních prostředků společnosti a také na...

Náklady na nákup vozového parku jsou pro společnosti často významnou finanční investicí. Jejich manažeři se však mohou rozhodnout mezi různými způsoby financování, a tím optimalizovat dopad investice na tok peněžních prostředků společnosti a také na daňové zatížení. Tento článek se základní rekapitulací nejpoužívanějších forem financování je pilotním materiálem seriálu, který podrobněji zmapuje výhody a nevýhody každé z nich.

Pro manažery nemusí být vždy zcela jednoduché zvolit skutečně optimální formu financování vozového parku. Záleží na celé řadě okolností, od samotné finanční situace společnosti, ať tím již máme na mysli jakoukoli z uznávaných forem sledování ekonomických výsledků a výši dostupných finančních prostředků, až po způsob správy vozového parku a jeho „modus operandi“. Zkoumáme vždy na jedné straně možnosti, tedy co si můžeme z finančního hlediska dovolit, a na straně druhé potřeby, tedy co si vlastně chceme za dané prostředky pořídit a jak to budeme využívat. Optimální forma financování snižuje celkovou finanční zátěž celého procesu správy vozového parku.
Můžeme říci, že pořízení automobilů z vlastních finančních prostředků společnosti nebývá až na výjimky vynucené přímo či nepřímo legislativou (bankovní instituce, rozpočtové organizace) příliš časté. Běžné společnosti většinou volí jiná řešení, přičemž mezi nejčastější formy financování patří leasing nebo úvěr. Každá z těchto metod však s sebou nese určité výhody a nevýhody. Hodnocení způsobu financování se navíc může významně lišit u začínající malé firmy v porovnání se silnou nadnárodní společností. V následujícím článku vás provedeme různými druhy financování vozového parku a upozorníme na odlišné daňové zacházení u společnosti, která si vozový park pořizuje.

Nákup za vlastní finanční prostředky
Společnosti pořizující vozidla za vlastní finanční prostředky se stávají jejich okamžitým vlastníkem, což vede k jisté flexibilitě při používání a případné adjustaci velikosti vozového parku. Oproti jiným variantám zde odpadají náklady v podobě leasingových či úvěrových splátek, proti kterým však stojí jednorázový náklad společnosti vynaložený na pořízení vozového parku. Ten samozřejmě zatěžuje tok peněžních prostředků společnosti.
Tato varianta je charakteristická jistou mírou rizikovosti. Společnosti vlastnící vozový park mohou například jen těžko predikovat náklady na provoz vozového parku v budoucnu, náklady na servis, případně výši zůstatkové hodnoty při obměně části vozového parku. Problémem jsou pro ně v tomto případě zejména data, která mají k dispozici jen v omezené míře, získaná na základě historie provozu vlastních vozidel. A ta nemusí být dostatečně četná ani přesná.
Vozidla jsou vykazována vlastníkem jako dlouhodobý hmotný majetek a jsou jím také účetně i daňově odepisována. Vlastník si tak jednorázově vynaložený náklad na pořízení osobních automobilů daňově odepíše do nákladů prostřednictvím daňových odpisů až v průběhu pěti let. Díky novele zákona o dani z přidané hodnoty, která v roce 2009 skoncovala s nesystematickou úpravou zákazu odpočtu, lze uplatnit nárok na odpočet DPH u nakoupených osobních automobilů používaných pro podnikatelské účely.

Úvěr
U úvěru se společnost pořizující vozový park stává podobně jako při nákupu za vlastní finanční prostředky jejich vlastníkem. Společnost tak splácí, většinou v rámci měsíčních splátek, jak jistinu úvěru, tak úroky. Jelikož bývají měsíční splátky stejně vysoké, společnost zná náklady této varianty financování dopředu a může optimalizovat svůj tok peněžních prostředků. Do měsíčních splátek je možné rozložit i povinné a havarijní pojištění. Na rozdíl od leasingu nepotřebuje kupující souhlas při provádění potřebných úprav na vozidlech. Na druhou stranu i pořízení vozového parku na úvěr s sebou nese negativní dopady pro společnost. I zde nese riziko nepředvídatelné výše budoucích nákladů na servis vozidel či riziko zůstatkové hodnoty. Navíc při tomto druhu financování existují pro společnost dodatečné náklady ve formě úroků a poplatku za vyřízení úvěrové smlouvy.
Z účetního i daňového hlediska je situace u pořízení na úvěr obdobná nákupu za vlastní finanční prostředky. Vozidla jsou vykazována vlastníkem jako dlouhodobý hmotný majetek a jsou jím také účetně i daňově odepisována. Navíc si společnost může za splnění určitých podmínek uplatnit zaplacené úroky z úvěru jako daňově uznatelný náklad. Pokud totiž úvěr pochází od spojené osoby (zjednodušeně řečeno od společnosti ze skupiny společnosti), musí být daňová uznatelnost těchto úroků ještě testována tzv. pravidlem nízké kapitalizace. Jelikož společnosti, které úvěr poskytují, většinou nebývají osobou spojenou s kupujícím, v praxi toto testování odpadá a úroky jsou daňově uznatelné za předpokladu, že kupující využívá vozidla k dosažení, zajištění a udržení příjmů. V případě použití úvěru na pořízení vozidel má společnost nárok na vrácení DPH z kupní ceny vozidel za stejných podmínek jako u nákupu za vlastní finanční prostředky. Poskytování úvěru se z pohledu DPH řadí mezi finanční činnosti, které jsou od DPH osvobozeny. Z toho důvodu i hrazené úroky jsou osvobozeny od DPH.

Celý článek přináší FLEET č. 6/2010