Hyundai i40: Vetřelec

Jestli bylo někdy na automobilce Hyundai znát, že to myslí s fleetovými zákazníky v Evropě opravdu vážně, pak právě s příchodem zcela nové modelové řady i40. Ne, že by se menší i30 neucházela o jejich přízeň, ale ještě tomu chyběl ten drive, který...

Jestli bylo někdy na automobilce Hyundai znát, že to myslí s fleetovými zákazníky v Evropě opravdu vážně, pak právě s příchodem zcela nové modelové řady i40. Ne, že by se menší i30 neucházela o jejich přízeň, ale ještě tomu chyběl ten drive, který nyní atraktivní novinku střední třídy provází od designu až po marketingovou podporu. „Čtyřicítku“ je prostě třeba brát vážně.

Automobily značky Hyundai prošly během poměrně krátkého období velmi dramatickou designovou proměnou. Zatímco u tradičních evropských značek je možno vystopovat hlavní designérské rysy několik generací daného modelu dozadu, u Korejců bychom tímto postupem rozhodně neuspěli. Razantní změny s sebou ovšem nesou i razantní zlepšování a je to tempo, které znepokojuje už i ty nejlepší evropské či světové značky. Modelem i40 se navíc Hyundai přihlásil o místo mezi elitou střední třídy v masovém segmentu a v rámci redakčního testu jsme si vyzkoušeli, zda oprávněně. K dispozici jsme měli verzi s motorem 1.7 CRDi s nejvyšším paketem Premium a s automatickou převodovkou.

Design
Ne vždy je třeba design karoserie dalekosáhle komentovat. Leckdy připomíná takový popis v testech jen prázdné slohové cvičení plné marných pokusů o vzletné metafory, a jako takový zbytečně zabírá místo třeba fotografii, která vydá za stovky slov. V případě Hyundaie i40 se však nelze tomuto tématu vyhnout, protože automobilka designem i40 nejenže navázala na styl ix35, ale dále jej rozvinula. Díky návštěvě v designérském středisku Hyundaie má autor článku o úsilí, které se designu tohoto modelu věnovalo, trochu lepší přehled, než bývá obvyklé. Až do velmi pokročilé fáze celkového stylingu byla například ve hře tři různá řešení zadní části vozu, z nichž jedno bylo zcela odlišné od toho, které si nakonec našlo cestu do sériové výroby. Škoda, že bylo přísně zakázáno fotografovat...
Výsledek práce designérů veřejnost jistě zaujal, protože tak výrazně tvarované kombi střední třídy jsme už dlouho neviděli. Karoserie je plná vln, záhybů a prolisů s ostrou hranou a člověka po chvíli napadne, že název „Fluid design“, který Hyundai pro ztvárnění karoserií svých nových vozů používá, není tak úplně od věci.
Nosným prvkem odlišnosti proti zavedeným pořádkům je linie vysokých boků s výraznou stoupající křivkou umocněnou bočním prolisem, nad kterým rozvíjí toto téma i spodní hrana nízkých bočních oken. Dalším výrazným prvkem je tvar zadního bočního okénka definovaný nezvykle prohnutým C sloupkem, který zároveň dodává zádi vozu výrazný sklon. Suma sumárum působí i40 nejen jako kombi, ale při určitém úhlu pohledu také jako poněkud protažené kupé (pokud si odmyslíme zadní dveře...). V každém případě se i díky výrazné přídi s velkým šestiúhelníkovým chladicím otvorem a výrazně protaženým světlometům hlásí i40 o slovo coby jeden z nejdynamičtěji působících kombíků střední třídy na trhu.

Interiér
Přístrojová deska dostala podobně výrazné tvary a prolisy jako karoserie. Také středová konzole, která z přístrojové desky poměrně výrazně vystupuje, na ně svými tvary přímo navazuje. Celek působí velmi moderně a efektně, dojem navíc podporuje hliníková ozdobná lišta i modré podsvícení přístrojů či barevného multifunkčního dotykového displeje. Také hmatový dojem přináší pozitivní hodnocení. Rozměrný vrchní díl přístrojové desky je vyroben z měkčeného plastu, spodní sice nikoli, ale přesto má na pohled i dotek příjemný povrch. Další materiály použité na středové konzoli či středovém tunelu ovšem neunikly snaze o trochu prvoplánový efekt, a tak jsou opatřeny tvrdě lesklým povrchem, na kterém je každý dotyk ruky až příliš vidět. Nezbývá než pravidelně čistit a leštit, nebo nesahat, přičemž ani jedno není například u krytu šikovného odkládacího prostoru ve středové konzoli zrovna praktické. Nelze se ubránit dojmu, že méně by bylo v tomto případě více.
Ergonomie ovládání sekundárních funkcí vozu je založena na kombinaci klasických tlačítek či otočných ovladačů a dotykového displeje. Zejména to platí o ovládání audia, které se bez ovládání přes obrazovku neobejde, stejně jako navigace. Například při hledání v uložených stanicích, seznamu skladeb nebo nastavení zvuku. To ale není nijak na závadu. Prapodivné je ovšem řešení ovládání teploty a ventilace. Zatímco rychlost ventilátoru ovládá mohutný otočný ovladač, který trůní přímo uprostřed středové konzoly, volba teploty se schovává na bocích konzoly v podobě dvou nenápadných tlačítek, které navíc může řidiči zůstat schováno za rukou na volantu. Nepříliš logické je také „rozesetí“ tlačítek souvisejících s vyhříváním skel. Vyhřívání čelního skla se nalézá vedle zmíněného ovládání teploty u řidiče, vyhřívání zadního skla zase u ovládání teploty pro spolujezdce, tedy na druhém boku středové konzoly. Na této straně je poněkud nepochopitelně umístěno také tlačítko „Sport“ (pro nastavení modu řazení pro dynamičtější jízdu). V oblasti logiky rozmístění ovladačů se tedy mají u Hyundaie ještě co učit...
Pochvalu naproti tomu zaslouží odkládací prostory, které zahrnují jak zmíněnou uzavíratelnou schránku přímo ve středové konzoli před řadicí pákou (je v ní ukryto i připojení pro externí MP3 přehrávač), tak vaničku mezi sedadly s držákem nápojů a uzavíráním roletkou. Třetí schránka pro přední sedadla je mezi opěradly předních sedadel, samozřejmě uzavíratelná a navíc s drobným vylepšením, které představuje vyjímatelná vanička na drobnosti, jež je uchycena v horní části schránky. Další prostor nabídnou samozřejmě kapsy ve dveřích, do kterých se vpředu vejde i nápojová láhev o objemu litr a půl, nebo schránka před spolujezdcem. Na zadním sedadle je k dispozici výklopná středová loketní opěrka, která nabízí i dva nápojové držáky, ve dveřích potěší poměrně objemné kapsy.

Celý test přináší magazín FLEET 6/2011