O tom, jak přinutit zaměstnance k patřičné péči o svěřený automobil a k takovému stylu jízdy, který šetří techniku i palivo, by se daly popsat stohy papíru. Bohužel však neexistuje žádné univerzální řešení. Je řada obecných rad, které lze aplikovat po úpravě na konkrétní podmínky a spousta takových, které se sice v jedné firmě osvědčily, jinde ale nefungují.   

 

Motivovat se dá mnoha způsoby a k různým dílčím výsledkům. Motorem pro motivační programy je vždy snaha zajistit pro firmu vyšší efektivitu, nižší nákladovost či zlepšení kvality. V duchu teorie chaosu pak můžeme očekávat, že se zlepšený výkon či kvalita v jedné činnosti projeví buď pozitivně či negativně i někde úplně jinde, než bychom to čekali, a v intencích jiné matematické disciplíny, teorie her, pak můžeme přemýšlet, jak s takovými nečekanými jevy naložit... Ale vážněji: Nástroj jménem motivace zaměstnanců zahrnuje široké spektrum opatření, jejichž cílem je vzbudit u pracovníků aktivní zájem o dobrovolné zvýšení vlastního přínosu pro firmu. Fakt, že si dobrovolnost de facto kupujeme, na věci nic nemění. V tom je právě celé kouzlo motivace: umět si dobře koupit pozitivní přístup zaměstnanců k řešení daného problému. A platidlem nemusí být nutně vždy jen peníze...

 

Síla psychologie

Běžná údržba vozu je činností, kterou v drtivé většině případů nikdo v lásce příliš nemá. Výjimkou jsou typy lidí, kteří mají k technice jako takové kladný vztah a navíc mají smysl pro pořádek. Kolik procent nebo promile zaměstnanců podobní lidé tvoří, je otázka, nebude jich ale zřejmě většina. Proto je nutné vytvářet takové nástroje, které „nepořádnou většinu“ přinutí změnit své chování a přístup.  

Každý stroj přitom v zásadě funguje jen tak dobře, jak dobře je o něj pečováno. Někdy se skoro zdá, že i stroje mají duši a reagují na špatné zacházení, které zdánlivě nesouvisí s jejich funkčností. Je to především psychologická záležitost: Nepořádek v interiéru vozu přímo evokuje „špatný stav“ a v podvědomí uživatelů takových vozů pak vznikají neurčité obavy, že nastanou blíže nespecifikované problémy. Když pak k nějaké poruše dojde, projeví se působení těchto skrytých obav ve vyšší míře frustrace, tendenci k přeceňování vzniklého problému a jiným negativním jevům.  Čistý automobil s pečlivě uklizeným interiérem naopak řidiče uklidňuje, v „zadních zásuvkách“ jeho vědomí se usídlí důvěra v techniku. Při problémech tento „rezervoár pozitivního myšlení“ působí přesně opačně než v prvním případě. Uživatel vozu jedná klidněji, má větší pochopení pro to, že „je to přece jenom stroj“ a může se tedy také porouchat. Pokud bychom byli vyznavači „New Age“ filozofie, mohli bychom dokonce vše posunout ještě dále a prohlásit, že ony skryté negativistické emoce v prvním případě přímo ovlivňují výskyt problémů (působí jako magnet, který je z přitahuje), zatímco pozitivní myšlení je naopak odpuzuje. Můžeme se tomu pousmát, ale praxe občas dokazuje, že na tom něco bude: Například lidé, kteří jeli v MHD načerno a nevěděli o tom (zapomněli si doma legitimaci), jen zřídka potkají revizora. Když titíž lidé, povzbuzeni podobnou zkušeností („Já už týden jezdím načerno, ani o tom nevím a revizora jsem nepotkal/a) vyrazí na vědomou „černou jízdu“, revizora potkají nejpozději na třetí zastávce... Jakoby ho jejich vědomé obavy přilákaly! Vztah filozofie New Age a správy vozového parku se nám sice může jevit jako silně přitažený za vlasy, ale fakt, že v dobře udržovaném a čistém automobilu, nebo obecně kdekoli panuje řád a pořádek, se člověk cítí tak nějak lépe, a lépe přijímá i případné problémy, je víceméně dokazatelný. Výjimky, které tvoří specifické osobnosti, řídící se heslem „pořádek je pro blbce, inteligent ovládá chaos“, na tom nic nemění. Pořádek prostě urychluje činnosti, pomáhá psychické pohodě a ubírá na stresu.

Co z toho vyplývá? Že dobře udržovaný automobil je i z tohoto pohledu příspěvkem k bezpečnosti. Stresových a nepříjemných situací je v našich životech bohužel stále více a proto je dobré využívat každé příležitosti, která může být zdrojem pozitivních emocí. Nižší stres znamená méně chyb. To je ověřeno. Motivace zaměstnavatele k motivaci zaměstnanců je tedy nasnadě. Lépe řečeno: Nemůžeme člověka stoprocentně motivovat, ale můžeme vytvářet vhodně působící motivační prostředí. Ale jak na to při správě autoparku?

 

Pool jen napůl...

Praxe rozlišuje automobily na dvě velmi odlišné skupiny. Na automobily přidělené zaměstnanci trvale, často s tím, že má možnost je využívat také pro soukromé jízdy, a na vozy tzv. „poolové“. V prvním přídě je situace velmi usnadněna: Jeden řidič, jedna zodpovědná osoba. Snadno lze sledovat například spotřebu, stav vozu v každém okamžiku je výsledkem činnosti jedné jasně definované osoby s nezpochybnitelnou zodpovědností. Možnosti, jak motivovat ke kvalitní péči o svěřený automobil a zároveň k dosahování příznivé spotřeby jsou zde výrazně jednodušší, než v případě poolových vozů. U nich v zásadě platí, že pokud není určena osoba, zodpovědná za periodickou a systematickou kontrolu jejich stavu, rychle přibývají drobná poškození, vyskytují se problémy s tlakem pneumatik, stavem interiéru a podobně. Také sledování spotřeby s ohledem na konkrétní řidiče je u těchto vozů komplikovanější.

Přidělení firemního vozu konkrétnímu pracovníkovi může být přitom vnímáno jako běžný standard, jako výrazná výhoda a nebo dokonce jako přítěž. Vždy záleží na mnoha okolnostech a pozici, kterou daný pracovník vykonává. Pro technicko-hospodářské a administrativní pracovníky, případně manažery na nejnižších řídicích funkcích je „benefitní“ automobil vítaným vylepšením podmínek, a to i po zdanění této nefinanční výhody.  

 

Skoro jako moje...

Je známo, že zaměstnanci mají tendenci přistupovat ke svěřenému automobilu o to lépe, o co méně působí jako služební automobil. Výrazný branding, přepážka jako viditelný následek přestavby na verzi N1 a podobné vnější markanty služebního vozu snižují psychologicky vztah k automobilu a tudíž i ochotu věnovat čas jeho údržbě. Zde záleží na posouzení vedení společnosti, nakolik je branding skutečným přínosem a nakolik bude působit kontraproduktivně a do jaké míry nakonec díky přestavbě na N1 skutečně ušetří, pokud bude doplácet DPH za soukromě najížděné kilometry.    

Další přirozenou motivací pro lepší péči je automobil, který zaměstnanci skutečně vyhovuje. Přidělení benefitního vozu, který naprosto neodpovídá potřebám zaměstnance v jeho volném čase, přestává být výhodou a výrazně klesá také chuť se takovému vozidlu věnovat. Dikce firemní car policy sice jen málokdy umožňuje výběr vozu podle vlastních představ zaměstnance, mohla by však stanovovat alespoň dílčí alternativy – typicky možnost výběru mezi modelem s karoserií hatchback nebo kombi (více viz. FLEET č. 2/2007, článek „Výkon za Výkon“). Svůj vliv má také stáří vozu – obecně mají lidé tendenci se k nové technice cjovat lépe než ke starší. I to je důvod pro pravidelnou obměnu vozového parku: čím jsou vozy starší, tím se k nim řidiči chovají hůř a zhoršování jejich technického stavu se tím urychluje.   

Zaměstnanec s přiděleným služebním vozem je tedy o to ochotnější o něj dobře pečovat, o co více se navenek tváří jako jeho soukromý automobil, o co více vyhovuje jeho osobním potřebám a oč je novější. To však stále nestačí, protože lidé jsou různí a úroveň jejich pořádkumilnosti také. Někteří by o vůz nepečovali lépe, ani kdyby jim skutečně patřil... Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o čistě jejich problém, v případě firemního automobilu už je to také problém zaměstnavatele.

A jak můžeme péči o automobil rozdělit? V zásadě lze vysledovat čtyři oblasti: vnější, vnitřní, provozně-technická a technicko-administrativní. Mohli bychom přidat ještě pátou, čistě administrativní oblast, ale ta již nemá takovou vazbu na péči o automobily jako takovou.