Není ničím výjimečným, že zaměstnavatel umožňuje svým zaměstnancům používání služebního vozidla také pro soukromé cesty. Jedná se o jednu z forem zaměstnaneckých výhod, která ovšem rozhodně něco stojí a daňová úprava ji navíc mnohdy zbytečně komplikuje.

 

Kolik vlastně stojí jeden kilometr ujetý firemním vozem? Sečtěme pokles ceny vozu, spotřebu paliva, ceny pravidelných servisních prohlídek, pneumatik, pojistky, při nákupu platbou v plné výši připočtěme „cenu peněz“ za dané období provozování vozidla a řadu dalších drobností, za které je nutno při provozu vozidla platit. Takto důsledně spočítaná cena jednoho ujetého kilometru nám pak možná vyrazí dech...

 

Vracení vráceného

Zaměstnanec ale většinou hradí pouze spotřebované palivo, kromě toho jej služební vůz k soukromým účelům také něco stojí z hlediska zdanění vlastních příjmů (jedno procento z hodnoty vozu připočtené k měsíčnímu daňovému základu). Situaci však ještě dále ovlivňuje (a komplikuje) počet soukromě najížděných kilometrů u vozidel s odpočtem DPH, typicky u těch, která jsou přestavěna z osobních na lehké užitkové vozy do 3500 kg celkové hmotnosti, tedy N1. Zde musí zaměstnavatel vrátit poměrnou část DPH za soukromě najížděné kilometry. Příklad: Cena vozu bez DPH činila 600 000 Kč, vrácené DPH tedy 114 000 Kč. Vůz ujel 40 % celkově najetých kilometrů soukromě, zaměstnavatel je tedy povinen vrátit 45 600 Kč. I toto je tedy náklad, který můžeme rozpočítat na kilometr. Při celkovém nájezdu 150 000 km by to například představovalo dodatečných 0,76 Kč/km. Tato suma je při daném celkovém nájezdu konstantní i pro jakýkoli jiný poměr soukromě najížděných kilometrů s výjimkou nulové hodnoty. Dokonce i v případě, že bychom museli vracet DPH celé, protože zaměstnanec najel všech 150 000 km soukromě, bude na jeden kilometr připadat dodatečný náklad 0,76 Kč!

 

Roční kilometrový proběh je většinou ve společnostech, které již vozový park určitou dobu provozují, poměrně přesně odhadnutelný, případně existují nástroje, jak jej řídit a udržovat v předem stanovených parametrech. Proto je nejlepší zahrnout rovnou do nákladů na ujetý kilometr také tuto částku a v komplexních výpočtech s ní počítat. Absolutní hodnota se však bude samozřejmě měnit s tím, jaký poměr soukromých a služebních kilometrů bude (blíže o metodice vracení DPH v některém z příštích čísel). V každém případě zvyšuje vykazování soukromých ujetých kilometrů administrativní náročnost sledování provozu a nákladovosti firemního autoparku, zvyšuje cenu ujetého kilometru (je na zaměstnavateli, zda ji dá nějakou formou k úhradě zaměstnanci, nebo ji plně pokryje sám) a svádí samozřejmě k hledání způsobů, jak legislativu obejít. K tomu ostatně dochází vždy, když legislativa podobnou možnost skýtá a současná právní norma dává dostatečný prostor...     

 

Kde není žalobce...

Vše výše uvedené platí samozřejmě také pro soukromé podnikatele a živnostníky. Také oni mají povinnost vracet DPH za soukromé kilometry a v případě „vozidel na firmu“ pro rodinné příslušníky by jim tedy v případě důsledného uplatnění této povinnosti nebyly přestavby na N1 z daňového hlediska nic platné. Praxe je samozřejmě jiná, zákon je sice na jednu stranu poměrně striktní, na druhou stranu je jeho kontrola komplikovaná a z pohledu státu také nákladná. Daňový úřad sice může zkontrolovat firemní knihy jízd a vyžadovat i bližší specifikaci účelu cesty, pokud má podezření, že nejsou zanesené kilometry uváděny správně, existuje však řada takových účelů cest, které jsou jen těžko dokladovatelné a tedy kontrolovatelné. Taková činnost pracovníků finančního úřadu pak spíše připomíná forenzní audit a není v silách žádného daňového úřadu takto důslednou kontrolu plošně vykonávat. Nehledě na to, že se, zejména u menších firem, může jednat o úsilí, jehož cena mnohonásobně převýší výsledný efekt. Nebyla by tedy na místě jiná, jednodušší legislativa?

 

Pátek, svátek...

Za současného stavu naráží, tak jako v případě mnoha jiných zákonných úprav, teorie na praxi, která odhaluje zbytečnou komplikovanost, místy až absurditu stávající legislativní úpravy. I nadále platí, že je v tomto ohledu domácí norma jednou z nejnepřehlednějších a nejkomplikovanějších. Stát by přitom mohl řešit situaci elegantně a jednoduše tím, že by u všech osobních automobilů umožnil částečný odpočet DPH, například 5/7, tedy zaokrouhleně 13,6 % DPH, zatímco 5,4 % DPH by bylo odvedeno z každého osobního vozu. Takový poměr vychází z prosté logiky, že v pěti pracovních dnech, tedy od pondělí do pátku, vůz jezdí služebně, o víkendech pak soukromě.

 

Do hry ovšem vstoupí v příštím roce také nová evropská směrnice, která by měla umožnit přihlásit jako lehký užitkový každý osobní automobil, u kterého převýší hmotnost pro náklad alespoň o kilogram celkovou hmotnost pro cestující při obsazení všech míst. Při této úpravě by ztratily smysl přepážky a bezpečnostní fólie, případně mříže v zadních bočních oknech osobních vozů a firmy by mohly odečítat plně DPH téměř u všech automobilů (u malých vozů lze dosáhnout splnění podmínky tím, že budou v technickém průkazu deklarovány pouze jako čtyřmístné, což se již děje také u současných přestaveb). Pravidlo vracení části DPH podle počtu ujetých kilometrů však zřejmě zůstane zachováno.

 

Možnost volby

Úprava s možností odpočtu DPH na osobní vozy ve výše uvedené formě s tím, že by se dále poměr soukromých a služebních kilometrů nesledoval (je již de facto obsažen v oné pětisedminové hranici), by vše zjednodušila a zprůhlednila. Na vozy deklarované jako lehké užitkové (ať již skutečné, nebo s využitím nově připravené evropské směrnice) by samozřejmě platila i nadále možnost plného odpočtu DPH, ovšem s nutností vracení její poměrné části za soukromé kilometry. U skutečných dodávkových vozů ovšem žádné soukromé kilometry v drtivé většině případů vykazovány nejsou, u benefitních vozů by se něco takového nevyplatilo, jednoduchý odpočet 13,6 % „jednou provždy“ by byl jistě pro firmy výhodnější.

 

Celý článek přináší FLEET 2/2008