Výraz manažerský automobil je většinou chápán jako synonymum luxusní limuzíny. Příčinou je nepřesná představa o tom, co je nutno chápat pod pojmem manažer. Často veřejnost nerozlišuje mezi manažery a soukromými podnikateli a už vůbec nerozlišuje mezi dvěma dost odlišnými světy: manažerskými a podnikatelskými automobily.    

 

Kdo to vlastně je manažer? Při jasném vymezení významu tohoto slova stále občas trochu tápeme. Vzato čistě podle slovníku cizích slov je manažer profesionální řídicí pracovník, jehož úkolem je na různých úrovních nařizovat, rozhodovat, kontrolovat, řídit, koordinovat, radit, informovat a posuzovat.“ Vzato do důsledků, jsou typicky manažerskými společnostmi zejména akciové společnosti – právě zde dochází k jasnému oddělení vlastnictví podniku od jeho řízení, které je svěřeno najatým manažerům, zatímco například u společností s ručením omezeným se vlastník zároveň často podílí přímo na řízení podniku. Jenže takto vyhraněně se u nás na význam slova „manažer“ nenahlíží a obecně je přijímána premisa, podle které je manažerem prostě ten, kdo „řídí a organizuje“. Jenže pro přesnější definici je třeba na vlastnické vztahy brát zřetel, protože právě ty rozdělují automobily na manažerské a podnikatelské. Budeme-li tedy hovořit o manažerských automobilech, pak budeme mít na mysli situaci, kdy společností najatý manažer dostane přidělen, nebo si může sám vůz vybrat, ovšem jen v rámci určitých jasně daných omezení (cena, značka, typ karoserie, barva...). Tato omezení určuje zaměstnavatel v rámci své fleetové politiky.      

 

Automobil se u nás poobně jako v řadě jiných zemí stal významnou součástí zaměstnaneckých výhod. Samozřejmě za předpokladu, že je zaměstnanci umožněno také jeho využívání k soukromým účelům. A zde se dostáváme k důležitému pravidlu manažerských vozů – zatímco v případě běžných služebních vozů je možnost využívat je k soukromým účelům pro zaměstnance výraznou nadstavbou základních zaměstnaneckých výhod, u manažerských vozů se jedná v zásadě o standard. Důvodem je jednak vyšší míra provázanosti profesního a soukromého života manažerů, jednak snaha je výrazněji motivovat. I z toho důvodu mívají manažeři častěji než jiní pracovníci možnost volit alespoň částečně vůz podle svých představ. Manažerské automobily jsou také většinou vyjmuty z pravidel „corporate identity“, pokud jde o barvu či branding. Zejména tam, kde jsou firemní barvy až příliš křiklavé a nezvyklé, je volen kompromis, nejčastěji v podobě stříbrné či modré metalízy. Černá barva, pokud je používána, bývá vyhrazena top managementu.    

 

Referenti a manažeři

Často jsou ve firmách vozy rozděleny na „referentské“ a „manažerské“, ale jedná se jen o snahu nějak odlišit jednu a tutéž kategorii automobilů a řidičů – naše legislativa žádné manažerské ani referentské vozy nedefinuje, rozhodující je jen a pouze to, zda je zaměstnanec řidičem z povolání, či nikoli. Pokud není, může při splnění legislativních podmínek řídit automobily, jejichž je jeho zaměstnavatel vlastníkem, provozovatelem či nájemcem. A je zcela irelevantní, zda se jedná o servisního technika, obchodního cestujícího či generálního ředitele. Veškeré další členění je již věcí interních směrnic dané společnosti, ve kterých je stanoveno, komu jsou jaké automobily přidělovány a za jakých podmínek. Zároveň jsou vymezena pravidla jejich používání. Interní směrnice zaměstnavatele nemůže být v rozporu se zákonem, může ale v některých ohledech od řidiče vyžadovat víc, než legislativa. Zde je opět citelný rozdíl mezi „referentskými“ vozy, na které se většinou vztahují přísnější pravidla, a manažerskými, která podléhají podstatně volnějšímu režimu.

 

Stranou luxusu a „low endu“

Přesto, že je tento článek věnován automobilům, nepadla zatím ještě jediná zmínka ani o značce, natož o konkrétním modelu. Důvod je nasnadě: Výběr vhodného vozu je při současné vysoce konkurenční tržní nabídce věcí nejen racionálních, ale také iracionálních faktorů. A to i v oblasti firemních automobilů. Přesto existují zákonitosti trhu, které nelze přecházet bez povšimnutí. Segmentaci trhu s automobily lze provádět podle různých marketingových, statistických či fyzikálních kritérií. Veřejnosti nejznámějším dělením je rozdělení na masové a prémiové značky. Prémiové značky leckdo také označuje jako luxusní, ale zde se jedná o nepřesnost, marketing pojmy „luxusní“ a prémiový“ odlišuje a platí to i v automobilismu. Výraz „luxusní“ nemá z tohoto pohledu přímou spojitost s mírou pohodlí, kterou vůz poskytuje. Ostatně, diamant také není pohodlnější než ametyst...

 

Při pohledu na marketingové členění trhu ovšem nevystačíme s jednou kategorií masových značek. Mezi nimi dochází na trhu k určité diferenciaci, která odráží různé marketingové strategie a profilaci značek. Proto můžeme vypozorovat několik skupin automobilových značek, které mají „něco“ společného. Zkusme následující rozdělení na tři kategorie: Do první spadají značky, které svou cenotvorbou, portfoliem a marketingovou komunikací posilují svou image natolik, že vytvářejí jakýsi plynulý přechod, „nárazníkové pásmo“ mezi masovým a prémiovým segmentem. Druhou kategorii tvoří značky pevně usazené uprostřed celkové nabídky, zaměřené svou cenotvorbou, portfoliem i marketingovou komunikací na racionálně jednajícího zákazníka, který pečlivě poměřuje užitek z vozu s náklady, které na něj musí vynaložit. Třetí kategorii pak tvoří značky, které jsou nastaveny tak, aby v komplexu své nabídky zaujaly cenově nejcitlivější část zákazníků (Low End). Toto rozdělení nic nevypovídá o skutečné kvalitě vozů, navíc se nejedná o pevné členění – řada značek svou strategii mění a s ní se postupně mění i jejich pozice na trhu.

 

Manažerské vozy se v našich podmínkách rekrutují až na zřídkavé výjimky ze značek prémiových, a první či druhé skupiny značek masových. Luxusní, nebo naopak low endové značky jsou z různých důvodů nepřijatelné.  

 

Celý článek přináší FLEET 2/2008