Hledání úspor v rámci vozového parku je rozmanitou činností, závislou navíc na aktuální míře vyspělosti systému jeho správy, jeho struktuře, systému provozu a samozřejmě také způsobu financování. Společnosti, které nakupují vozidla do majetku nebo je pořizují pomocí finančního leasingu, jsou v trochu jiné situaci než firmy, které mají vozy pronajaty v rámci operativního leasingu. A také mezi nimi jsou rozdíly podle toho, jaký typ kalkulace zvolily. Pojďme se podívat na několik zajímavých možností, jak šetřit.

 

Snižování počtu ujetých kilometrů

Snížení počtu najížděných kilometrů díky lepší organizaci práce a provozu firemních aut přináší dvě přímé úspory: palivo a nižší opotřebení vozů, které se odrazí v možnosti vozy provozovat třeba o rok déle v případě firem, které využívají finanční leasing či nákup vozů do vlastnictví za vlastní prostředky, zatímco u vyznavačů operativního leasingu umožní vyjednat vyšší zůstatkové ceny a tudíž nižší měsíční platby.  

 

Tlak na snižování spotřeby

Snižování spotřeby je jakousi „never ending story“ fleet managementu. Navíc bývá obtížné srovnávání řidičů a vozidel jezdících v odlišných podmínkách (město vs. venkov, roviny vs. hory…). Problémy nastávají také u poolových aut. Přesto se tlak na snižování spotřeby obecně vyplácí a souvisí úzce se školeními, kde se řidiči učí jezdit ekonomicky. Předpokládejme dvacítku vozidel s nájezdem 40 000 km ročně, celkem tedy 800 000 km. Pokud by se podařilo snížit spotřebu o jeden litr na 100 km (což je často skutečně možné), pak by se jednalo ročně o 8000 litrů paliva, tedy cca o 200 000 Kč. U benefitních vozidel lze navázat průměrnou spotřebu na úhrady za soukromé kilometry, u pracovních vozidel stanovit limit, nad kterým je řidič sankcionován a pod kterým odměněn. Nejsložitější je situace u poolových vozidel, kde se vedle sofistikovaných technických zařízení uplatní především důsledná kontrola vozidel při přebírání, úplná evidence a pravidelné vyhodnocování, ze kterého se dá po určité době vyčíst, který řidič jezdí s „těžkou nohou“.

 

Prodloužení maximálního kilometrového proběhu

Tato praxe může být dvojsečnou zbraní. Pokud se například prodlouží limit ze 150 000 km na 200 000 km, pak se již firma dostává do oblasti, ve které mohou hrozit zvýšené náklady na údržbu vozidel. Když k tomu připočítáme snížení zůstatkové ceny, která u vozů nad 150 000 km výrazně klesá, pak zjistíme, že se jedná o diskutabilní rozhodnutí. Za rok či rok a půl bude tak jako tak nutno vozy nahradit a dnes ušetřené peníze budou zítřejším nadnákladem. U finančního leasingu se předpokládá, že je vůz již splacen a přešel do vlastnictví firmy (pětiletá lhůta pro leasing platí teprve rok), takže firma šetří náklad, který představuje leasingová splátka, jinak ale platí výše uvedené. V případě operativního leasingu mnoho neušetříme. Bude nutno provést rekalkulaci, ve které dojde k radikálnímu snížení zůstatkové ceny vozu (leasingová společnost totiž využije příležitost snížit odhad zůstatkové ceny na úroveň současné velmi nízké úrovně) a bude se „jistit“ také v oblasti servisu. To se promítne do všech typů kalkulací, nejhorší situace je ale z pohledu klienta u uzavřené, neboť nemůže očekávat, že se v případě příznivějšího vývoje cen či nákladů na servis dočká kompenzace. Na druhou stranu jsou v současnosti leasingové společnosti v řadě případů raději, když zákazník smlouvu prodlouží a ony nemusí umisťovat ukončené vozy na trh za nevýhodných podmínek. Zde se situace obrací: klientům s uzavřenou kalkulací to může být jedno, ti, kteří zvolili oboustranně otevřenou kalkulaci by mohli právě kvůli prodělku na zůstatkové ceně prodělat a jejich ochota vozy o rok prodloužit bude vyšší.