Rozvoj techniky s sebou přináší nejen nové možnosti, ale také nové otázky či dokonce problémy. Toto otřepané klišé se dobře hodí i k novému trendu z oblasti navigace, zkratkovitě známé pod pojmem GPS (Global Positioning System).

 

Kromě očekávané funkce navigačních zařízení systému GPS – poradit řidiči, jak se dostat z bodu A do bodu B – umožňují mnohá tato zařízení vytváření tzv. protokolu cesty. Tento protokol vlastně představuje jakýsi deník automobilu, který je daným navigačním zařízením vybaven. Ve velmi krátkých intervalech zaznamenává polohu a čas, což lze následně jednoduchým výpočtem doplnit také o údaje o rychlosti vozidla. Připomeňme, že s menší mírou přesnosti podobné funkce nabízeli již před lety mobilní operátoři (technologie byla založená na výpočtu polohy GSM zařízení mezi jednotlivými základovými stanicemi), výhodou byla především možnost sledovat on-line pohyb firemních vozidel z jednoho místa. Vedle protokolování cesty u běžných spotřebitelských GPS navigací samozřejmě existují i profesionální systémy, jejichž účelem není navigovat, ale pouze zaznamenávat polohu, popřípadě taktéž on-line komunikovat s centrálním dispečinkem – tyto systémy bývají obvykle ukryty v automobilu a řidič o jejich přítomnosti nemusí mít ani tušení.

 

Budeme-li se zamýšlet nad právními dopady užití výše popsané technologie, lze v podstatě říci, že velký rozdíl mezi profesionálními systémy a spotřebitelskými navigacemi, umožňujícími protokolování, není. V případě soukromého použití GPS sledování zde příliš právních otázek nevzniká, neboť se nepředpokládá, že by někdo třetí mohl používat vytvořené protokoly. Výjimky z uvedeného mohou být dvě: orgány činné v trestním řízení mohou požadovat tyto údaje v případě vyšetřování trestního činu (a vyšetřovatelé si postupně začínají uvědomovat, jaký cenný zdroj informací představují dnešní GPS navigace včetně těch v mobilních telefonech) nebo půjde o případ, kdy se někdo neoprávněně zmocní GPS protokolu s cílem zneužít informace z nich vyplývající.

Podívejme se ale blíže na druhý případ. Jakým způsobem jsou vlastně data v protokolu chráněna? Analogie s jinými životními situacemi se hledá velice těžko – kdokoliv se může ptát lidí na ulici, zda neviděli v danou dobu určitou osobu na určitém místě. Neexistuje právní norma, která by komukoliv (ovšem teď nemám na mysli státní, např. policejní orgány) bránila v kladení těchto otázek a komukoliv bránila na takové otázky odpovědět. Nicméně na konci si tato pátrající osoba může učinit určitý obrázek o pohybu v místě a čase osoby pátrané. A zde se dostáváme již do právem regulované oblasti.

 

Zákon č. 101/2001 Sb., o ochraně osobních údajů, stanovuje, za jakých podmínek lze zpracovávat informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů – v našem případě informace o pohybu pátrané osoby. Bude-li naše modelové pátrání provádět fyzická osoba pouze pro osobní potřebu (žárlivý manžel sleduje svou ženu), zákon se na ni v tomto ohledu vztahovat nebude. Bude-li však dané pátrání provádět zaměstnavatel (a často jakožto právnická osoba), nebude se jednat o osobní potřebu a celý proces sběru, uchovávání a dalšího využití získaných informací již bude plně podléhat uvedenému zákonu.

A teď si místo soukromého detektiva sledujícího nebo pátrající po určité osobě představte technické zařízení, které tuto činnost vykonává za něj, neporovnatelně v kvalitativně a kvantitativně vyšším rozsahu a někdy i v reálném čase. Zákon o ochraně osobních údajů se zde bude stále uplatňovat a navíc přibudou i další normy, neboť sami jistě cítíte, že v případě technického zařízení se jedná téměř o něco podobného, co v případě audiozáznamu nese nehezkou přezdívku „štěnice“.