Pracovní motivace profesionálního řidiče

Motivace je součástí psychiky každého člověka. Toto slovo bychom mohli přeložit jako pohnutku k nějaké činnosti. Určuje, co člověk chce či nechce, co ve svém životě upřednostňuje a co naopak odmítá. Jedná se o proces, při kterém člověk hledá svůj...

Motivace je součástí psychiky každého člověka. Toto slovo bychom mohli přeložit jako pohnutku k nějaké činnosti. Určuje, co člověk chce či nechce, co ve svém životě upřednostňuje a co naopak odmítá. Jedná se o proces, při kterém člověk hledá svůj cíl, který mu přinese uspokojení. Zároveň s určením tohoto cíle jedinec zvažuje, nakolik je tento cíl dosažitelný a co pro něj bude muset obětovat.
Motivaci jako takovou můžeme rozlišit na vnitřní a vnější. Vnitřní motivace vzniká z vlastního přesvědčení. Znamená, že my sami se pro něco z určitého důvodu rozhodneme. Tento typ motivace je mnohem silnější a lépe dokáže člověka přimět k tomu, aby vytrval ve snaze dosáhnout svého cíle. Vnitřní motivaci má člověk, který chodí do práce proto, že jej práce baví, např. proto, že rád řídí automobil, rád cestuje, má zájem o vše, co se týká automobilismu apod.

Druhým typem je motivace vnější. Ta je dána jinou autoritou. Stává se, že mladý člověk nastoupí do zaměstnání proto, že mu rodiče určili jeho budoucí profesní dráhu, např. pokud je profese řidiče v dané rodině tradicí. Vnější motivaci také má zaměstnanec, jehož jediným motivátorem je finanční odměna nebo jiná služební výhoda. Jiný se stane řidičem proto, že ví, že musí nějakým způsobem uživit rodinu a jiné zaměstnání se mu v daný okamžik nenabízí. Vnější motivace však nemívá trvalé působení, a tak pokud si člověk sám v zaměstnání nenajde zalíbení, cítí se nespokojen a odchází.
Někdy se stane, že člověk nastoupí do práce, která se mu příliš nezamlouvá, ale časem si v ní zvykne a práce jej začne bavit a přináší mu větší potěšení než mzda, kterou za svou pracovní činnost získá. Motivace se tím změní z vnějšího typu na vnitřní. Motivace je přitom u člověka aktivována různými podněty. Nejčastěji jsou jimi potřeby, zájmy nebo hodnoty.

Potřeby
Potřeby můžeme definovat jako rozpor mezi tím, co je, a tím, co je nutné pro naše přežití nebo pro náš rozvoj. Tento rozpor nás poté vede k činnosti, která se snaží naši potřebu uspokojit. Každý z nás má občas pocit, že něco nutně potřebuje, a pokud to nemá k dispozici, cítí nepříjemné napětí, které odezní až tehdy, když potřebu uspokojíme. Běžně máme hlad či žízeň a cítíme potřebu se najíst či napít. Potřeby jsou však spojeny i s jinými podněty. Jejich přehled vytvořil psycholog Abraham Maslow.
Maslow je autorem známé pyramidy potřeb, která má pět základních pater. Základnu tvoří potřeby tělesné (biologické, fyziologické). Patří sem např. potřeba jídla, pití, spánku, tepla, ticha, čistoty ovzduší apod. O patro výše stojí potřeby bezpečí a jistoty. Zahrnují touhu člověka po domově, soukromí, pocitu životní jistoty a nepřítomnost ohrožení. Třetí patro se týká potřeby lásky. Každý člověk má potřebu milovat a být milován. Výše se nachází potřeba uznání, která charakterizuje potřebu být uznáván, přijímán a akceptován svými blízkými, spolupracovníky i ostatními lidmi, s nimiž jsme v kontaktu. Nejvýše stojí potřeba seberealizace. Seberealizaci můžeme vysvětlit jako touhu po tom být sám sebou a plně ve svém zaměstnání, v rodině i v mezilidských vztazích využít své schopnosti a dovednosti, celý svůj potenciál. Potřeba seberealizace nebývá uspokojována pouze v zaměstnání, ale i v rodinné oblasti.
Maslow byl přesvědčen, že pro to, abychom mohli uspokojovat potřeby na vyšších úrovních, musíme nejdříve uspokojit potřeby ve spodních patrech pyramidy. Proto se potřebujeme nejdříve najíst, napít, odpočinout si, pobývat v prostředí, kde se cítíme bezpečně a příjemně, cítit se milováni a mít blízkou osobu, kterou můžeme milovat, a pak teprve budeme řešit, zda nás ostatní bezvýhradně přijímají nebo zda se v pracovní činnosti seberealizujeme.

Ačkoli tato teorie byla několikrát zpochybněna přesvědčením, že pro některé osoby je seberealizace důležitější než kupříkladu láska, přesto však nezpochybnitelně platí, že pracovník, který je unavený, hladový, pracuje v rušném, prašném nebo nebezpečném prostředí, podává mnohem horší výkon než ten, kdo je příjemně nasycený (nikoli však přes míru), netrpí žízní, pracuje v klidném prostředí, má všechny pracovní pomůcky, které potřebuje, rozumí si s kolegy a žije v uspokojivém partnerském vztahu.

Celý článek přináší FLEET č. 5 / 2009