Pojem „řidič referentského vozidla“ naše legislativa nezná, nicméně je natolik užívaný, že každý víceméně ví, o co se jedná. Slovo „víceméně“ je ale na místě, v mnoha oblastech panuje totiž stále řada nejasností a omylů. 

 

Většina firemních vozových parků se dělí na vozy manažerské, referentské, lehké užitkové, případně i nákladní a speciální. Takové složení odpovídá i organizační struktuře běžné firmy, která má své vedení, svou administrativu, obchodní zástupce a své technické pracovníky, dělníky, případně řidiče z povolání a pod. Referentskými vozy jsou tedy stručně řečeno všechny vozy, které neřídí pracovníci, kteří mají jako svou hlavní náplň vykonávané činnosti řízení motorového vozidla. Bráno do důsledku, jsou tedy referentskými vozy i automobily vrcholového managementu, pokud jim není přidělen profesionální řidič. V praxi jsou ale manažerské vozy odlišeny a podléhají v rámci firmy a její car policy jinému režimu provozu.

 

Kdo a co?

Výše uvedeným tedy definujeme referentské vozy jako ty, které nejsou určeny pro management firmy a zároveň nejsou určeny pro přímou podporu činnosti firmy nebo dokonce její hlavní činnost – dopravu. Mohou být přiděleny konkrétnímu pracovníkovi, sdílené v rámci oddělení či divize, nebo poolové, tedy s využíváním podle potřeby na základě předem stanovených pravidel využívání, přejímání a předávání vozů. Typicky pořizují firmy referentské vozy v cenovém rozpětí 250 000 Kč až 500 000 Kč. Jedná se tedy o automobily segmentů B (malé vozy) a C (nižší střední třída). Miniautomobily (segment A) nebo naopak vozy střední třídy (segment D) jsou výjimkou. Mezi karoseriemi převládají pětidveřové hatchbacky a kombi, třídveřové hatchbacky či tříprostorové sedany (vozy se stupňovitou zádí) jsou v menšině, podobně jako kompaktní MPV, i když v této oblasti se dá zřejmě očekávat posun díky novému modelu Škoda Roomster. 

 

A kdo jsou řidiči těchto vozů? Pracovníci na nejrůznějších administrativních, správních či technickohospodářských funkcích, řídicí pracovníci, manažeři... Jedná se přitom nejen o řidiče, kteří využívají firemní vozy, ale také o ty, kteří vykonávají služební cesty vlastním automobilem (po dohodě se zaměstnavatelem). Kolem školení těchto pracovníků, kteří neřídí vozidlo v pracovněprávním vztahu a řízení vozidla u nich tedy není druhem práce sjednané v pracovní smlouvě, panuje v řadě firem stále řada nejasností až mýtů...

 

Školit? Jednoznačně ano!

Na řidiče referentských automobilů se sice nevztahuje povinnost účasti na školení podle § 48 odst.1 písm. a) až d) zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tomu podléhají pouze řidiči vozů „s modrým majákem“, taxi, nákladních vozů nad 7500 kg a vozidel pro přepravu více než devíti cestujících (včetně řidiče). Na řidiče „referenty“ se nevztahuje ani povinnost školení řidičů z povolání, stanovená vyhláškou č. 470/2000 Sb. Povinnosti školení však přesto neuniknou, protože se na ně vztahuje § 133 odst.1 písm. e) zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb), který ukládá zaměstnavateli povinnost zajistit svým zaměstnancům školení o právních a o ostatních předpisech k zajištění BOZP (Bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), které doplňují jejich kvalifikační předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jejich práce a pracoviště. Zaměstnavatel také podle této právní normy musí pravidelně ověřovat znalosti zaměstnanců a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování. 

 

Ze zmíněného zákona pak vyplývá, že v případě řízení motorového vozidla se toto ustanovení týká například zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (po 1. 6. 2006 zák. č. 411/2005 Sb.), vyhláškou ČÚBP č. 213/1991 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízeních při provozu, údržbě a opravách vozidel či zákona č. 475/2001 Sb., o pracovní době a době odpočinku zaměstnanců s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou v dopravě. Obsahem školení však mohou být i další předpisy. V tomto ohledu je věcí zaměstnavatele, aby posoudil, se kterými předpisy je nutné řidiče seznámit. Zaměstnavatel navíc v tomto případě není vázán zákonem o autoškolách a může tedy rozhodnout o délce školení, o tom, zda bude nebo nebude provedena závěrečná zkouška a podobně. Toto školení může také zaměstnavatel zajistit prostřednictvím odborně způsobilé osoby definované zákoníkem práce nebo prostřednictvím osoby vlastnící profesní osvědčení. Existují i možnosti takzvaného E-learningu, při kterém zaměstnanci nemusí opouštět svá pracoviště, protože jsou jim jednotlivé lekce kurzů zasílány e-mailem spolu s kontrolními testy. Systém disponuje pokročilými nástroji pro správu, takže firmám umožňuje efektivně sledovat postup jejich vzdělávání. Pokud se však zaměstnanec školení nařízeného zaměstnavatelem nezúčastní a způsobí dopravní nehodu, může po něm zaměstnavatel vymáhat náhradu veškerých škod, které způsobil.

 

CELÝ ČLÁNEK PŘINESE NOVÉ VYDÁNÍ MAGAZÍNU FLEET