Sdílená mobilita II

V posledních dvou letech se velmi zřetelně vyvíjí dynamika fleet managementu, kterou lze charakterizovat dvěma klíčovými znaky. Roste zájem o operativní leasing a firmy stále více uvažují v intencích TCO neboli „celkových nákladů na vlastnictví“....

V posledních dvou letech se velmi zřetelně vyvíjí dynamika fleet managementu, kterou lze charakterizovat dvěma klíčovými znaky. Roste zájem o operativní leasing a firmy stále více uvažují v intencích TCO neboli „celkových nákladů na vlastnictví“. Čím dál častěji se termín TCO začíná nahrazovat podobným, avšak diametrálně odlišným co do obsahu, a sice TCM – Total Costs of Mobility.

Co to všechno vlastně znamená? Co se stane, když firmy (a časem jistě i jednotlivci) již nebudou chtít vlastnit automobil (či jej mít na 100 % smluvní doby zaparkovaný na dvoře), ale budou chtít využívat dopravní prostředky podle aktuální potřeby? V posledním čísle časopisu Fleet byla zveřejněna úvaha na téma sdílené mobility, tedy možnosti využívat silniční vozidla dle aktuální potřeby a bez nutnosti je „vlastnit“ či mít smluvně zajištěny po jistou dobu, řekněme tří nebo čtyř let. Výhody systému již byly stručně popsány, pojďme se tedy nyní věnovat problematice hlouběji.

Co to přinese?
Jednoznačným přínosem systému sdílené mobility je menší počet vozidel, která jsou neaktivní – tedy nejsou v pohybu a někde stojí a čekají – na parkovišti, v garážích či v prostorách firmy. Pravděpodobně se nebude jednat o omezení počtu celkově najetých kilometrů, neboť systém sdílené mobility si neklade za cíl mobilitu omezit, pouze ji zefektivnit. Tím tedy žádný z dodavatelů na mobilní trh nepřijde zkrátka, ale bude muset přehodnotit své obchodní modely a přijmout nové paradigma.
Jaké jsou tedy výhody systému sdílené mobility? Představme si, že na silničních komunikacích je oproti současnému stavu pouze 25 procent aut. Ostatní nejsou potřebná, neboť ani jejich pasivní stav (parkování) není potřebný, a tudíž není potřebné za to platit – ani za parkovací místo, ani za amortizaci vozu, který není v pohybu.
Další zcela zásadní výhodou je používání vozu přesně podle aktuální potřeby. Není tedy třeba jezdit vozem kategorie SUV (který máme kvůli oblíbeným zimním výletům) do centra města či na krátké vyjížďky – pro tento účel skvěle poslouží například malý elektromobil s adekvátním dojezdem (což jistě dokáží snad již brzy ocenit i radnice formou daňových zvýhodnění či naopak malusu).
Vozy se tedy přesunou v ještě větším poměru oproti současnosti do režimu systémového provozování, jakési odnože současného operativního leasingu. Nebudeme tedy muset vozy vlastnit ani je mít pronajaté či zapůjčené na fixní období, ale budeme využívat to, kvůli čemu je máme – tedy mobilitu – dle aktuální potřeby. K rozběhu celého systému je potřebný pouze jakýsi mozek, který bude shromažďovat údaje o aktuální poptávce a nabídce a bude distribuovat potřebnou mobilitu mezi její jednotlivé zákazníky.
Co to vše bude znamenat v širším celospolečenském měřítku? Kromě změny současných zvyklostí především rychlejší obměnu vozů (max. dva roky v provozu), a tím zásadní změnu celkového fleetu, který má v České republice průměrné stáří přes 13 let. Tím, že vozy budou novější a modernější, budou současně i celkově vyspělejší, nejen z hlediska ekologie, ale i komfortu a bezpečnosti. Tím se tedy při nezmenšeném objemu mobility významně sníží zátěž pro životní prostředí, zvýší se komfort cestování i jeho bezpečnost. S velkou pravděpodobností ubude dopravních nehod a u těch, které nastanou, se sníží závažnost jejich následků právě kvůli vyšší aktivní bezpečnosti provozovaných vozů.

Celý článek vychází v magazínu FLEET 6/2011