Tco: počítejte důkladně

Otázku „Kolik nás to všechno vlastně stálo?“ si může položit leckdo. Měl by si ji však pokládat zejména manažer zodpovědný za nákladovost provozu firemního vozového parku. Lépe řečeno, měl by se ptát spíš „Kolik nás to všechno stát bude?“. Odpověď...

Otázku „Kolik nás to všechno vlastně stálo?“ si může položit leckdo. Měl by si ji však pokládat zejména manažer zodpovědný za nákladovost provozu firemního vozového parku. Lépe řečeno, měl by se ptát spíš „Kolik nás to všechno stát bude?“. Odpověď může hledat pomocí metody Total Cost of Ownership.

Pomocí modelu TCO (Total Cost of Ownership) je možno vyjádřit celkové náklady na vlastnění a provoz jakéhokoli automobilu. Zjednodušeně můžeme říci, že se jedná o sumu přímých i nepřímých nákladů, vztahujících se k provozu firemního automobilu či celého vozového parku po daný časový úsek. Jedná se o komplexní mikroekonomický finanční odhad nákladovosti, který v našich podmínkách zatím nemá příliš velkou tradici. Zejména v oblasti malých a středních podniků převládá spíše sázka na TCA (Total Cost of Aquisition), tedy na celkovou cenu pořízení vozu. Jenže zatímco ta zahrnuje pouze náklady spojené s akvizicí vozu, TCO jde mnohem dál a řeší celé období, po které bude automobil ve firmě používán a také jeho následný odprodej. Zahrnuje tedy nejen akvizici vozu a jeho financování, ale také údržbu, opravy, náklady na provoz, bere v úvahu všechny fixní i proměnné náklady, které celkovou cenu, která bude nakonec zaplacena za provoz vozu, nějak ovlivňují.

Kromě přesného finančního vyjádření ceny provozu firemních automobilů je TCO užitečné také při rozhodování o možnostech outsourcingu, protože dává možnost porovnat platby za pronájem vozů se skutečnými náklady na jejich provoz v rámci firemní správy autoparku. Dnes se vcelku běžně porovnávají náklady na operativní leasing pouze s TCA a v takovém případě musí vždy vyjít operativní leasing nutně jako výrazně dražší metoda provozu vozového parku. TCO je v tomto případě ovšem mnohem relevantnějším údajem. Někdy se zkratka také TCO interpretuje jako Total Cost of Operation, tedy celková cena užívání, což je možná ještě přesnější výklad. Každopádně platí, že pokud je parametr TCO zapracován do analýz finanční nákladovosti, poskytuje cenový základ pro určení ekonomického přínosu dané investice do vozového parku. Dokáže dostatečně přesně určit, zda byl provoz daného vozu pro firmu ziskový či ztrátový.

Nechcete slevu zadarmo?
Počáteční investice do nákupu vozů se při používání metody TCO stává pouze začátkem celého řetězce nákladů a její význam proto v porovnání s TCA výrazně klesá. V případě přístupu TCA již po akvizici vozu ve firmě nikdo důsledně neanalyzuje, kolik vlastně každoroční provoz automobilu firmu stojí. Při tomto postupu se pak často zodpovědní pracovníci opájejí pocitem vítězství při vyjednání slevy na nákup vozu (jejímuž dosažení mimochodem věnují nemalé úsilí), aniž by si všimli toho, že v průběhu provozu těchto automobilů dochází v porovnání s jinými možnostmi, které trh nabízí, ke ztrátám.

Výhodnost konkrétního vozu v rámci TCO se tedy velmi často dramaticky liší od výhodnosti jiného podle TCA. Jinými slovy – co se jeví z pohledu kupní ceny jako výhodné, často v provozu výhodné nebývá a naopak. Neznamená to, že by levnější vozy byly apriorně nevýhodné, ale to, že je vždy nutno uvažovat v celkových intencích používání vozu. Pokud například hodlá firma provozovat co nejlevnější vůz, navíc značky, která nevychází ve studiích spolehlivosti dvakrát nejlépe, pak by měla mít naplánováno jeho používání jen po dobu, po kterou je vozidlo v záruce, případně, pokud je to možné, záruku za příplatek prodloužit. Ale ani tato „obrana“ před skokovým nárůstem nákladů na opravy nemusí dostatečně ospravedlnit počáteční cenovou výhodu: Pokud vůz prodáváme již po dvou letech, je poměr mezi nákupní a zůstatkovou cenou velmi nevýhodný. Taková ztráta může převýšit investici do dražšího ale kvalitnějšího vozu.

Na druhou stranu platí, že opravy některých vysoce spolehlivých vozů bývají dražší, protože jsou jejich díly kvalitnější a vyráběné nákladnějšími technologiemi či za použití kvalitnějších materiálů. To platí zejména pro takzvané prémiové značky. Pokud takový vůz není havarijně pojištěn a daný fleet navíc vykazuje vyšší nehodovost, hrozí nebezpečí, že bude výhoda vysoké spolehlivosti negována nevýhodou vysokých nákladů na opravy vozu. Pojistka takového automobilu ale bude určitě dražší než v případě vozu s nižší spolehlivostí, ale také levnějšími náhradními díly. Jenže na konci používání vozu ve firmě bude spolehlivější vůz zřejmě vykazovat vyšší zůstatkovou hodnotu... Vyhodnocování TCO tedy rozhodně není jednoduché a neobejde se bez relevantních dat. Je určitě vhodné prostudovat studie spolehlivosti vozů, zajistit si údaje o zůstatkových cenách, o cenách náhradních dílů, servisních úkonů a podobně.

Porucha = další náklady
Při rozhodování o akvizici konkrétního modelu vozu jsme často ovládáni zdáním výhodné koupě založeném na atraktivní ceně či poskytnuté slevě. Měli bychom se ale vždy ujistit, zda následující provoz tuto počáteční výhodnost nesetře. Je evidentní, že když vůz stojí víc na údržbě nebo má vyšší spotřebu paliva v porovnání s podobným modelem s cenou o 8 % vyšší, může být taková počáteční úspora velmi rychle negována. TCO pro podobné vozy stejné kategorie se totiž mohou lišit v řádech desítek tisíc korun. Je nutno brát v úvahu více než jen průměrnou spotřebu paliva a cenu předního nárazníku... Největší nákladovou položku představuje rozdíl mezi tím, co za vůz zaplatíme na začátku a co za něj dostaneme na konci, tedy při jeho prodeji. Zůstatková hodnota některých vozů padá s časem jako kámen, jiné jsou ale mnohem stabilnější. Zůstatková cena je tedy téměř vždy velmi významným faktorem TCO (výjimkou jsou firmy, které vozy tak jako tak v průběhu používání výrazně opotřebí kvůli náročným podmínkám používání). Běžně může představovat tato položka 40 - 45 % celkové TCO automobilu. Druhou nejvýznamnější položkou je palivo, které se na celkovém TCO může u firemního vozu podílet i více než 20 %. Třetí nejvýznamnější položku představují opravy (společně s náklady na pojištění) a běžné servisní náklady na údržbu vozu. V obou případech cca 10 % z celkové TCO. Z těchto údajů vyplývá, jaké oblasti je nutno posuzovat s největší váhou: zůstatkové ceny, spotřeba, spolehlivost, cena náhradních dílů a pojistek. Do hry ovšem vstupuje i řada dalších faktorů. Zhruba 6 % z celkové TCO připadá na úroky financování vozu, 4 % na pneumatiky. Svou váhu má spolehlivost vozu – jakákoli porucha znamená pro firmu vždy náklady navíc, byť budou záruční podmínky automobilky sebevýhodnější a servis sebevstřícnější.

Složky TCO
Pro správný odhad TCO je zapotřebí vědět, jaké jsou jednotlivé položky, ze kterých se skládá, jakou mají váhu v celkovém součtu a jak je můžeme ovlivnit. Následující přehled základních položek TCO by měl přispět k jejich lepšímu pochopení. Z jednotlivých ukazatelů však nelze vytvořit univerzální vzorec, na jehož základě získáme absolutní a jedinou správnou odpověď, jaký vůz je v té které kategorii nejvýhodnější. Záleží na tom, jaká je kterému faktoru přidělena váha a preference. Firma může například v souladu se svou firemní kulturou a car policy stavět na první místo bezpečnost. Ta se však neobjeví v žádném seznamu položek TCO, protože ji nelze finančně vyjádřit (částečně může být zahrnuta v poklesu hodnoty vozu formou ceny nadstandardní bezpečnostní výbavy). Také závažnost spotřeby paliva se mění s počtem ujetých kilometrů. Někde bude vysokým faktorem TCO cena pojištění, zatímco jinde vozy havarijně nepojišťují a tak bude mít tato oblast nákladů váhu nulovou.

Celý článek si přečtete ve FLEETu 3 / 06