Případy, kdy zaměstnavatel vyšle zaměstnance na pracovní cestu motorovým vozidlem, jsou velmi časté. Poměrně časté jsou i případy, kdy se v průběhu pracovní cesty stane nehoda, která zapříčiní vznik škody na vozidle či na jiném majetku zaměstnavatele anebo třetí osoby.

 

Pro pracovní cesty vždy platí, že zaměstnavatel je povinen předem stanovit druh dopravního prostředku, který má zaměstnanec na pracovní cestě použít. Zaměstnanec tak může pracovní cestu vykonat například služebním vozidlem zaměstnavatele nebo se souhlasem či na žádost zaměstnavatele svým vlastním vozidlem.

 

Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli

Podle § 250 zákoníku práce odpovídá zaměstnanec zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobí zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním. Zaměstnanec tak zaměstnavateli odpovídá i za škodu, která jeho zaviněním vznikla v průběhu pracovní cesty na vozidle anebo jiném majetku zaměstnavatele.

Pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vůči zaměstnanci, který užíval nebo jemuž bylo svěřeno služební vozidlo, má tedy klíčový význam posouzení skutečnosti, zda zaměstnanec porušil obecně závazné předpisy nebo interní předpisy zaměstnavatele, které je povinen rovněž dodržovat. K porušení obecně závazných předpisů může dojít například porušením dopravních předpisů (rychlou jízdou nebo telefonováním za jízdy), interní předpis zaměstnavatele může zaměstnanec například porušit tím, že neodstaví vozidlo přes noc pouze na hlídaném parkovišti, ačkoliv mu takovou povinnost ukládá vnitřní předpis zaměstnavatele apod. Zaměstnavatel však musí kromě zavinění zaměstnance prokázat i příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti zaměstnance a vznikem škody, ke vzniku škody tedy musí dojít v důsledku porušení povinností za strany zaměstnance.

Na náhradu škody vzniklé na služebním vozidle lze uplatnit jen princip tzv. obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu. Služební vozidlo nemůže být předmětem dohody o odpovědnosti (dříve dohody o hmotné odpovědnosti), neboť ta může být uzavřena pouze na věci, které jsou předmětem obratu nebo oběhu (peníze, ceniny, zboží, atd.) a zaměstnanec je má po celou dobu k dispozici. Uzavřít dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených prostředků, jejímž předmětem by bylo služební vozidlo, by také nemělo význam, protože by rozšiřovala odpovědnost zaměstnance pouze o odpovědnost za ztrátu, přičemž ztráta vozidla není příliš pravděpodobná.

 

V jakém rozsahu může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat náhradu škody způsobené na služebním vozidle?

Zaměstnanec, který odpovídá zaměstnavateli za škodu vzniklou na služebním vozidle, je povinen nahradit zaměstnavateli škodu skutečnou, a to v penězích, jestliže škodu na autě neodčiní uvedením v předešlý stav například tím, že služební vozidlo opraví na svoje vlastní náklady.

Pro výši náhrady škody zaměstnancem zaměstnavateli je důležité, zda porušení povinností bylo nedbalostní či úmyslné. Například škoda vzniklá nepřizpůsobením rychlosti vozidla stavu vozovky bude mít většinou pravděpodobně charakter nedbalostní, protože i když zaměstnanec úmyslně překročí povolenou rychlost, nebude jeho úmysl směřovat ke způsobení škody zaměstnavateli. Při posuzování odpovědnosti jednotlivého zaměstnance za škodu vzniklou zaměstnavateli bude tedy vždy záležet především na okolnostech každého takového případu a nelze stanovit obecné pravidlo.

Způsobil-li zaměstnanec škodu na vozidle zaměstnavatele z nedbalosti, zaměstnavatel po něm může požadovat její náhradu až do výše 4,5 násobku jeho průměrného měsíčního výdělku. Způsobil-li zaměstnanec škodu na služebním vozidle úmyslně, v opilosti nebo pod vlivem návykových látek, může po něm zaměstnavatel požadovat náhradu škody vzniklé na autě v celé její výši a také náhradu ušlého zisku, pokud se například poškodí ve vozidle převážená zásilka, v důsledku čehož dojde ke zrušení zakázky obchodním partnerem zaměstnavatele.

 

Celý článek přináší říjnový FLEET