Výběrová řízení formou Veřejné zakázky jsou specifickým způsobem výběru vozového parku jak pro zadavatele, tak uchazeče. K dosažení racionálního výsledku je nutné, aby měl zadavatel vždy na paměti především ty parametry budoucí smlouvy, které jsou důležité a klíčové. Jak problematiku vidí „druhá strana“ tedy osoba pracující na těchto výběrových řízeních u dealera, osvětluje následující článek. 

 

Racionálně uvažující nákupčí firmy postupuje při akvizici vozů standardním způsobem. Shromáždí dostupné informace, porovná dostupné produkty s vlastními finančními možnostmi a takto patřičně vyzbrojen vstoupí do procesu, který je historicky téměř nejstarším právním vztahem. Stane se po určité době, vyplněné více či méně úspěšným vyjednáváním, subjektem směnného vztahu, dle aktuální terminologie kupní smlouvy. Výsledkem zjednodušeně popsaného procesu je den D, kdy je zaměstnanec (obchodní zástupce či manažer) společnosti vybaven vhodným vozidlem, které slouží v přímé či nepřímé formě k dosažení a zvyšování zisku společnosti. Obecně lze konstatovat, že sekundárním důsledkem tohoto procesu je více či méně spokojený druhý subjekt kupní smlouvy, tedy prodejce. Samozřejmostí a nezbytností tohoto procesu, který pro účely této stati nazývejme „obchodní případ“, je dokumentace. Od závazné objednávky, doplněné smluvními podmínkami stanovenými prodávajícím a akceptovanými kupujícím, přes zálohovou fakturu až po daňový doklad a předávací protokol. Pokračování příběhu je poměrně jednoduché: Nový majitel vozidlo používá pro jím stanovené účely, čas od času navštíví servis za účelem pravidelné údržby či opravy vozidla. Pokud s takto nastavenými podmínkami panuje spokojenost, nastane po určité době potřeba celý tento proces zopakovat...

 

Ve veřejném zájmu

Vraťme se však úplně na začátek procesu a místo obvyklých termínů „prodávající“ a „kupující“ si dosaďme termíny „uchazeč“ a „zadavatel“. Rázem se ocitáme v úplně jiném světě, kde nejen že se zúčastněné osoby nazývají jinak, ale i vztahy mají diametrálně odlišný význam, ne vždy odpovídající běžným obchodním vztahům. Právě jsme navštívili svět „Veřejných zakázek“. Svět obchodu, kde proti sobě stojí stát či jeho zákonem definované jednotlivé složky v roli budoucího kupujícího a soukromý subjekt s očekáváním budoucí role prodávajícího. Zákon č. 199/1994 Sb., kterým se dlouhá léta řídil proces Veřejných zakázek, spočíval na koncepci, která vycházela z modelového zákona o zadávání zboží, staveb a služeb, přijatého Komisí Spojených národů pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL). Ovšem v roce 2004 došlo po průběžných menších změnách k razantní změně - vzniku zákona 40/2004 Sb., který již reflektoval blížící se vstup ČR do Evropské unie. Legislativní vývoj všech zákonů týkajících se této problematiky je protknut několika zásadními myšlenkami. Vzhledem k tomu, že financování veřejných zakázek probíhá z veřejných zdrojů (peníze daňových poplatníků aj.), dává si tento zákon za hlavní cíl těmito penězi neplýtvat a transparentní formou docílit kvalitních a zároveň cenově nejvýhodnějších obchodních vztahů s jinými, vesměs soukromými subjekty. Výsledkem této spolupráce budiž žádané prvky veřejného zájmu, nehledě na skutečnost, že kvalitní právní úpravou veřejných zakázek je podmíněna i možnost čerpání financí z evropských fondů.

 

Jako každá právní norma i tento zákon svou existencí upravuje vztahy ve společnosti - někomu nařizuje, jinému zakazuje, zkrátka reguluje určité procesy. Soustava těchto zákonů však reguluje vztahy v tržním prostředí, což se na první pohled jeví jako antagonismus a zadává vzniku mnohých polemik a diskusí o skutečné funkci takto pojaté zákonné úpravy. Ta však skutečně pomáhá státním institucím lépe se orientovat v přehršli nabídek a možností, které současný trh nabízí. Má rovněž další význam, který mu dala až praxe - měl by totiž působit protikorupčně. Není mým cílem analyzovat současnou situaci na trhu obecně ve vztahu k zákonným úpravám. Jednak by taková analýza svou obsáhlostí určitě čtenáře nezaujala a jednak se necítím být k takovému kroku kompetentní. Zkusme však analyzovat důsledky tohoto zákona v prostředí, o kterém již byla zmínka, v prostředí nákupu a prodeje automobilů, neboť každá státní instituce či jiná složka, financovaná z veřejných zdrojů, musí být mobilní a k výkonu své funkce bezpodmínečně potřebuje větší či menší počet motorových vozidel.

 

Celý článek přináší FLEET č. 2/2007