Politika „zelených fleetů“ je v Evropě na postupu. Ruku v ruce se stále zesilujícím tlakem  na omezování emisí škodlivých a skleníkových látek se stále více společností vydává na cestu aktivního omezování vlastního příspěvku ke znečišťování životního prostředí. A jejich vozové parky nezůstávají stranou...

 

Jaké vlastně má management vozového parku možnosti, pokud se má aktivně podílet na snížení celkových emisí firmy? Především by na tuto aktivitu měla reagovat firemní car policy – právě v ní by měly být zakotveny všechny body, které ovlivňují množství emisí. Přijatá opatření přitom mohou mít řadu podob a zasahovat různé oblasti správy autoparku od akvizice vozů, až po jejich odprodej.

 

Celý článek si můžete přečíst v novém vydání magazínu FLEET

 

Kde začít?

Možností, odkud při hledání úspor emisí začít, je celá řada, je však třeba rozlišovat mezi opatřeními udržitelnými a smysluplnými na jedné straně a neudržitelnými a kontraproduktivními na straně druhé. Pokud nakoupíme zaměstnancům místo aut bicykly, pak o ně přijdeme buď proto, že přejdou k méně „zelené“ konkurenci, nebo prostě proto, že nepřežijí v dnešním hustém provozu na komunikacích, které na tento druh dopravy svým stavem a konstrukcí nepamatují. Tudy jednoduše cesta nevede.

 

Jinou, o poznání udržitelnější možností, je postupný tlak na nákup takových vozů, které se neprotiví určitým vnitřně stanoveným emisním standardům. Motory všech osobních a lehkých užitkových automobilů ve firmě mohou být například omezeny objemově, případně údajem o množství produkovaného CO2. „Zelená“ firma pak určitě nepovolí žádný automobil s nadprůměrnými emisemi, spíše stanoví určitý limit,  takový, aby se do něj vešly i úspornější manažerské vozy (cca 180 g/km). To je ale jen začátek, protože tyto výrobcem uváděné hodnoty se váží k normované spotřebě a je především na řidiči, zda je bude během své jízdy překračovat, nebo se naopak dostane ještě níže. S tím tedy souvisí systematická práce s řidiči a postupná náprava jejich nesprávných návyků. Bez ní nikdy nebude žádná fleetová politika opravdu „zelená“.

 

Základem je spotřeba

V systému „zelené“ car policy může snadno specifikace vozu z hlediska pohonné jednotky nahradit právě limit CO2. Emise tohoto plynu jsou totiž přímo závislé na spotřebě paliva, na rozdíl od jiných plynů a částic, jejichž množství lze regulovat dalšími technickými prostředky (katalyzátory, filtry pevných částic...). Existuje samozřejmě také možnost zachytávání CO2 ve výfuku, ale tato technologie zatím v automobilech používána není a její vývoj teprve probíhá.

 

Pokud tedy budeme zamýšlet aplikaci skutečně účinné „zelené“ car policy, musíme se pustit do boje s jízdním stylem všech řidičů firemních automobilů. Není totiž žádným tajemstvím, že i s malým automobilem, poháněným zážehovým (benzinovým) motorem o objemu 1,4 l lze jezdit se spotřebou 9 l/100 km a naopak, i zážehový „dvoulitr“ vozu střední třídy se při ekonomickém stylu jízdy může dostat pod 8 l/100 km. Emise měřit nemůžeme, ale můžeme měřit průměrnou spotřebu paliva každého řidiče, nebo skupiny řidičů.

 

Vedle speciálních kursů ekonomické jízdy můžeme přispět ke snižování spotřeby paliva i takovou drobností, jakou je palubní počítač – ten pomůže řidiči v jeho orientaci o dosahované spotřebě a může jej dokonce naučit jezdit ekonomicky. Je zajímavé, že automobilky investují obrovské částky do vývoje motorů a filtrů, ale palubní počítače až na světlé výjimky ponechávají v ustálené podobě – s nepříliš kvalitním zobrazováním údajů a ještě horším přepínáním mezi jednotlivými funkcemi. Některé automobilky se dokonce uchýlily v zájmu úspor i ke „zvěrstvu“, jakým je ovládací „tyčka“ přímo v přístrojovém štítku – tu za jízdy prakticky nelze bezpečně ovládat a přepínat funkce, takže palubní počítač ztrácí značnou část svého významu. Další nectností bývá zobrazení pouze průměrné, nikoli průběžné spotřeby paliva. Právě sledováním údaje průběžných hodnot řidič po čase zjistí, kdy je výhodné přeřazovat, kdy se vyplatí (paradoxně) přidat spíš více než méně plynu a podobně. Je samozřejmé, že sledování palubního počítače nesmí řidiče rozptylovat a jeho údaje by měly být zobrazovány na displeji umístěném co nelépe v základním zorném poli řidiče, dostatečně velkými, dobře čitelnými číslicemi. Ani to není zdaleka pravidlem...