U kávy na dálnici D2 cestou z Prahy do Bratislavy jsem z nedostatku jiné zábavy pozoroval řidiče, jak tankují, zbavují skla rozpláclého hmyzu a relaxují, než jim za minutu vypne pistole a nádrž bude plná. Nezávidím těm v autech bez klimatizace a už vůbec ne řidičům kamionů. Většina z nich je jen do půl těla s ručníkem kolem krku. Horko hodně přes 30 a mne upoutává řidič v černém obleku, bílé košili, kravatě a se sandály na nohou. Jak se mu asi řídí? Rozhodl jsem se pozorovat nohy dalších řidičů, kráčejících od stojanu k pokladně, ale asi jsem to neměl dělat. Devět z deseti má boty, že je s podivem, že se ještě nezabili. Nevěřícně pozoruji řidiče cisterny, převážející benzin, jak ke mne kráčí v žabkách. Podobné boty má i řidič autobusu, dávající padesátce dětí krátkou přestávku.
Jakkoliv se automobil ovládá z velké části nohama, poučka, stará jak motorismus sám, že řidič musí mít pro řízení vhodnou obuv, právě proto, aby mohl svoje vozidlo bezpečně ovládat, drtivou většinu řidičů evidentně nějak minula. Lze ji vyslechnout snad od každého učitele autoškoly a osvícenější zkušební komisaři za nevhodnou obuv i vyhazují od zkoušek.
Vzpomínám na asi rok starou nehodu. Řidič nedostal přednost v jízdě a při snaze intenzivně zabrzdit se mu noha se sandálem sesmekla pod pedál brzdy a nešla rychle vyndat. Pět mrtvých.
Co by na to asi řekli řidiči od „naší“ čerpací stanice? Pravděpodobně by pronesli větu těch, kterých jsou plné věznice a hřbitovy: Ano, nehody se stávají, ale ne mně.
Posted by Robert Kotál / prezident Dopravní akademie a.s.
