Zaměstnavateli se zde neukládá povinnost pouze zajistit zaměstnanci dostatek informací, ale zajistit přímo školení, tedy takovou formu vzdělávání, při které má zaměstnanec mimo jiné možnost vznášet dotazy a diskutovat své zkušenosti. Hovoří se zde o doplnění odborných předpokladů, což je věc zcela individuální, neboť každý zaměstnanec má odborné předpoklady na jiné úrovni a školení tak musí být přizpůsobeno jeho individuálním požadavkům.
Dále se stanovuje, že školení se musí vztahovat k rizikům, s nimiž může přijít zaměstnanec do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána. Jde tedy o konkrétní rizika na konkrétním pracovišti. Z toho důvodu nelze školení zajistit například tak, že se zaměstnanec vyšle do autoškoly, která provede školení pro zaměstnance různých zaměstnavatelů.
Základním předpisem pro provoz dopravních prostředků je Místní provozní bezpečnostní předpis, který musí mít od 1.1.2003 zpracován každý zaměstnavatel, který provozuje dopravní prostředky (Nařízení vlády Č. 168/2002 Sb.). Školení podle uvedeného ustanovení tedy musí obsahovat vybrané pasáže i z Místního provozního bezpečnostního předpisu, protože právě v něm jsou uvedena konkrétní rizika zaměstnavatele.
Školení řidičů, prováděné pomocí e-learningu, obsahuje pouze vybrané pasáže ze zákona o provozu na pozemních komunikacích. Neexistuje zde žádná interakce, možnost vznášet v reálném čase dotazy či diskutovat své zážitky a zkušenosti z provozu. Není zde školení z Místního provozního bezpečnostního předpisu zaměstnavatele. E-learningové školení se zaměřuje výhradně na složku vzdělávací, nikoliv výchovnou, což je v zásadním rozporu se všemi pedagogickými zásadami. U e-learningového školení není zřejmé, kdo konkrétně výukový program sestavil, neexistuje zde žádná konkrétní osoba školitele. Na tyto nedostatky dlouhodobě upozorňujeme, na základě toho začaly firmy, poskytující e-learningové školení řidičů posílat potvrzení o školení řidičů s uvedením jména školitele. Jedná se ovšem o osobu, kterou zaměstnanec nikdy ve skutečnosti neviděl a zcela nelze ověřit, že ten, jehož jméno je na potvrzení uvedeno, výukový program skutečně sestavil a už vůbec nelze ověřit jeho kvalifikaci pro takovou činnost.
Zkušenosti z kontrol Oblastních inspektorátů práce ukazují, že zhruba polovina inspektorů zastává názor, že školení řidičů prostřednictvím e-learningu lze považovat za školení, provedené v souladu se zákonem. Zcela jiná je však situace v případech, kdy legitimitu takového školení posuzuje soud v případě pracovního úrazu nebo úmrtí zaměstnance, ke kterému došlo při dopravní nehodě. Zde nám není dosud znám případ, kdy by soud uznal e-learningové školení a dospěl k závěru, že ze strany zaměstnavatele byly povinnosti vyplývající ze Zákoníku práce splněny. Naopak soud prozatím vždy konstatoval, že existuje souběh zavinění ze strany zaměstnavatele a ten pak je povinen k různým finančním plněním ve prospěch zaměstnance (i doživotním). Dalšími dopady takového soudního rozhodnutí je neochota pojišťoven plnit, požadavek regresních náhrad od zdravotních pojišťoven a od České správy sociálního zabezpečení.
Nejčastějšími argumenty soudů pro neuznání e-learningu je nemožnost prokázat, kdo výukový program sestavil a jaká je jeho kvalifikace, nemožnost prokázat identitu zaměstnance v průběhu e-learningového školení, nemožnost vznášet dotazy na školitele, absence školení z Místního provozního bezpečnostního předpisu. Také skutečnost, že zaměstnavatel nemohl ovlivnit obsah školení, přestože je to jeho zákonná povinnost (§ 103, odst. 3 ZP).
Zákoník práce pověřuje zaměstnavatele, aby určil četnost školení. Zde je možné vycházet z již neplatné vyhlášky č. 55/1991 Sb., která byla posledním předpisem, který explicitně stanovoval periodicitu školení u řidičů referentů, a to jednou za dva roky. Vzhledem k tomu, že zákon o provozu na pozemních komunikacích je novelizován velmi často (například v roce 2012 7x), považují Inspektoráty práce i soudy za přiměřenou četnost provedení školení jednou v kalendářním roce. Takovou frekvenci lze rozhodně doporučit.
