Před nějakým časem přinesl portál iDnes v sekci „Názor“ článek z pera motoristického novináře Františka Dvořáka. Jeho název zněl: Elektromobily prý čeká zářivá budoucnost. Leda ve snu! Kolega se ve své úvaze pustil do elektromobilů jako hladový vlk do ovcí a dopustil se při tom celé řady omylů a nepochopení situace. A také příliš neosvědčil schopnost posuzovat věci a trendy se započítáním faktoru jménem čas, ve kterém se prostě svět mění. To pak jedinec snadno sklouzne k odsudkům, postaveným na aktuálním stavu věcí a nesmyslných premisách, že co je nemožné dnes, nemá budoucnost. Trochu to připomíná situaci, kdy někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století kdosi volal po uzavření patentového úřadu, neboť „Vše již bylo vynalezeno“... Lidově se tomu také říká „nevidět si na špičku nosu“.
Elektromobil je ve své podstatě úžasný dopravní prostředek s řadou výhod oproti autu se spalovacím motorem. A také s řadou nevýhod samozřejmě. Nicméně nevýhody, a to jsem přesvědčen, se postupně podaří eliminovat. V současnosti se dramaticky mění celá oblast energetiky a také s tímto vývojem budou elektromobily svázány; stanou se součástí této změny. A jsem přesvědčen, že se toho ještě dožijeme. Kolega Dvořák zakončil svou úvahu slovy: „Jsem možná zpátečník, ale já doma mít elektromobil nebudu! A bude to tak co nejdéle.“ No, budiž, má na to právo. Já se zase naopak nemohu dočkat doby, kdy bude možno pořídit smysluplný elektromobil za smysluplnou cenu...
Žijeme v období jakéhosi technologického předělu, podobně, jako tomu bylo před nějakými 120 lety, kdy začal svět pomalu ale jistě dobývat vynález jménem spalovací motor a kdy se na cestách začaly objevovat první automobily, aby děsily poklidné venkovské obyvatelstvo. A tak jsem si dovolil sepsat jakousi analogii, jak asi uvažoval nějaký jiný František Dvořák s podobně nastaveným myšlením na přelomu devatenáctého a dvacátého století...
Automobily prý čeká zářná budoucnost. Leda ve snu...
Možná jste jej již někde zahlédli. Také okolo našeho druhdy poklidného venkovského stavení několikrát projel podivný lomozící samohyb na čtyřech kolech, doprovázený vedle prskání, klapání, bouchání syčení a všelikého dalšího lomození též oblaky zvířeného prachu. A kdyby jen toho! Také smradu a oblaku dýmu tmavého, nikoli nepodobného pohromě, postihnuvší vloni chalupníka Mácu, kterému bouchla kamna. A považte! Podle některých podivínů mají prý tyto obludné stroje dokonce světlou budoucnost!
Ptám se, jak by se to asi tak mohlo přihoditi? Vždyť tyto stroje potřebují co chvíli zastávku k načerpání pohonných hmot! A kde je vzít, ha? Srovnejte s dobrým koněm, který se v nejhorším popase na louce a navečer, v zájezdním hostinci jej nasytíte dobrou pící. Obé je levné a všade dostupné. Kůň se vám v polích sám od sebe nezastaví, nelomozí, nečoudí. Dobrý polokrevník, neřkuli plnokrevník vás spolehlivě a rychle dopraví, kam potřebujete v čase mnohem kratším, než kdybyste se o totéž pokusili s tím auto móbile, jak ty stroje oni výstředníci nazývají. A dnešní dostavníky tažené čtyřspřežím? Ani nemluvím, dovezou vás do cíle v takovém pohodlí, o jakém se vám v té lomozící obludě ani nesní. V ní téměř ohluchnete, dýmem se udusíte! Bez šály či alespoň šátku přes ústa a nos, čepice a dobrých brýlí ani snad vyjeti nelze, nechcete-li na konci své pouti vypadati jako nějaký pekelník. Pro jistotu je třeba s sebou několik konví drahocenného paliva též vézti, neboť míst, kde byste mohli palivo doplniti, arci mnoho v našem okolí nenaleznete. A také náhradní součástky je třeba vzíti s sebou. Nejrůznější obtíže mechanické jsou na denním pořádku a vesničtí kováři, arci velmi zruční, motory těch potvor opraviti ne vždy dokáží. A jak by si to vůbec ti blázni představovali? Jak by chtěli tolikých stanic opravných a čerpacích postaviti a tolikého benzínu vyrobiti, abychom všichni mohli takovými stroji se ku práci i svým blízkým dopravovati? Nahraditi s nimi každého jednoho koně? Holý nesmysl, pravím vám!
Ne, ať si kdo chce, co chce, říká, dobrého koně žádný stroj nenahradí. Ani na cestách, ani u pluhu. Platí to již tisíciletí a další tisíciletí jistě platiti bude! Vždyť co zmůže jakákoli těžká mechanika tam, kde končí cesta? Viděl jsem arci pána jednoho, jak v tom svém čertově samohybu zapadl do bláta, a dvojími koňmi museli jej nakonec vyprostiti. To vám bylo veselí po celé vsi, když jej táhli přes náves! A pak ta představa, že naši zemi pokryjeme pěknými kamennými cestami vedoucími až do těch nejzapadlejších horských vsí! Nebo, nedej bože, cestami pokrytými tím podivným černým čímsi, co jistý inženýr Malo ve Francii začal používati (tuším tomu říkají asfalt). Ta představa jeví se mi zcela nereálná a neuskutečnitelná a věřím, že toho Bůh nikdy nedopustí!
Před týdnem dal se pan velkostatkář Odložil, nejlepší koňák široko daleko, umluviti k závodu rychlostnímu s jedním z těch pomatenců. Sešli se za humny na pěkné rovné cestě. Pan Odložil osedlal pro tu událost svého Archibalda, anglického plnokrevníka, a vězte, že žádný jiný kůň z okolí jej nedostihne! A samotný souboj s automobilem? K popukání! Paní nadlesní smrkovou větví červenou pentlí ozdobenou mávla na znamení a oba vyrazili. Kůň naštěstí lepší měl odpich, a tak se nezadusil dýmem z výfuku té hromady železa. A pak již jen ušlechtilé zvíře tryskem uhánělo, takže pan statkář již Archibalda v cíli suchým chlebem odměňoval, když teprve se samohyb do cíle s řinčením doplazil. Vymlouval se jeho pán na jakousi součástku, snad jakási svíce (k čemu pro rychlost svíce, prosím vás?) či carburetteur. Nicméně koni svící ani carbu–něco netřeba. Osedláte jej, nasednete, dáte lehce ostruhy a již uháníte krajinou! A jaké to potěšení, když mezi nohama svaly zvířete cítíte! Jak pracují a tryskem nesou vás krajinou! Cestou můžete krásu přírody obdivovati, čistý vzduch nasávati a klidu užívati. Jen dusot kopyt a dech ušlechtilého zvířete jsou přítomny coby doprovod nikoli nevítaný. Ano, přiznávám, i na koně někdy trhne, když podkovu ztratí, ale tu nahradí rychle kovář v kdejaké vísce. Ale spravit polámaný samohyb, toť věru práce i na několik dní!
Hřmotné a nebezpečné automobily (jen u nás již stačily za tu krátkou dobu poplašiti šestnáct koní a osmero spřežení) zůstanou jen výmyslem pro všeliké výstředníky, kteří, nevěda, jak by na sebe pozornost upoutali, musejí se různými podivnostmi obklopovati. Nedávno to byly fonografy, poté si nechali až do domu zavésti elektřinu, jako by svíčky nepostačovaly, a nyní budou po kraji lomoziti na svých čertových strojích. Je jich prý dnes v naší zemi již bezmála na dvě stovky. Nu, myslím, že ještě pár stovek přibude, ale tak to již také zůstane. Smysl vidím v lepším odpružení a zakrytování dostavníků a zvyšování počtu zájezdních hostinců, kde přepřahat je možno. Pak by mohli koně na lepších cestách i delší odseky cesty cvalem jeti, a z Prahy až k nám do vsi by se tak dalo pohodlně oněch 140 kilometrů během jednoho dne od slunce východu do slunce západu zdolati!
Jsem možná zpátečník, ale já automobil v maštali mít nebudu! A bude to tak co nejdéle.
Jak dnes víme, František Dvořák z roku dejme tomu 1902 se krutě mýlil. Co ten dnešní? V magazínu Fleet se každopádně od letošního ročníku problematice elektromobiity systematicky věnujeme. A právě ve druhém letošním vydání, které vychází ve společné distribuci s týdeníkem Ekonom 14. 4. naleznete článek zaměřený na několik velkých omylů, které elektromobily provázejí.
