Psal se rok 1923, když na okraji Vysočan postavil pan Dr. Kabeš novou moderní továrnu na výrobu letadel a později automobilů Aero. Nová továrna poskytla zaměstnání téměř 500 dělníkům a 70 úředníkům. A protože nová továrna hledala i jiný výrobní program, než výrobu letadel, začala se zabývat vývojem a konstrukcí lidového automobilu, který by byl dostupný pro nejširší vrstvy obyvatel a byl tak levný, že by se cenou vyrovnal motocyklu se sidecarem a přesto poskytoval pohodlí automobilu. A tak vznikly populární Aerovky.
Z Vysočan tehdy vedla silnice také východním směrem (tedy na druhou stranu od Prahy), což bylo velice příznivé z hlediska zkoušení a zajíždění nových vozů a prototypů. Proto se v letech 1926 – 1930 po silnici do Chval a dále Horních Počernic začali prohánět malé hbité vozy, které postupně připomínaly spíše sportovní vozidla než jen levný lidový automobil. Ve vysočanské továrně pracovali také mnozí dělníci ze Chval a Počernic a pro tovární zkušební šoféry tehdy již stojící Chvalská restaurace „ Na Růžku“ sloužila za zajímavou zastávku při jejich jízdách. Nedaleký kopec byl také vhodnou zkušební částí celé jízdy a na jeho vrcholu stál krámek pana Kupra, který byl vybavený tankovacím stojanem. Zde zkušební jezdci v případě potřeby mohli zakoupit palivo, kdyby se jim jej při zkušební jízdě nedostávalo. Podle zdejších pamětníků byl mezi těmito zkušebními a závodními jezdci i nějaký Bohumil Turek. A právě o něm a jeho mimořádných sportovních a řidičských schopnostech bude toto povídání.
Bohumil Turek se narodil 26. května 1901 ve Dvoře Králové. Počátky jeho kariéry jako motocyklového závodníka byly spojeny s pražskou firmou Tesárek a značkou Harley-Davidson a není bez zajímavosti, že na své svatbě v roce 1927 spolu s několika svými přáteli založili „Harley Club Praha“. Ale o tom také někdy v dalších pokračováních našich příběhů.
Ale zpátky k Aerovkám. Rok 1929 přinesl zásadní obrat v Turkově motoristické kariéře. To když v pražské továrně Aero spatřil světlo světa malý automobil o objemu 500 ccm a výkonu 10 HP (koní). Jako mladému nadějnému motoristickému závodníkovi nabídli zástupci továrny Turkovi tento vůz k otestování. Ten kouzlu jízdy na čtyřech kolech ve voze, který sliboval stát se vozítkem vskutku lidovým, doslova propadl a o dalším Turkově osudu tak bylo rozhodnuto. Stal se vedoucím zkušebny motorů v továrně Aero a spojil tak na řadu let život svůj s prací pro tuto značku, která se měla stát snad nejpopulárnější z řady výrobců tuzemských vozů.
K úspěchům této značky bylo však ještě daleko, ale Turek měl již tenkrát řadu plánů, jak na to. K prvním plánům patřila cílová jízda k pražskému Autosalonu 1929. Vybral si trať Praha - Paříž - Praha, což činitele továrny poněkud překvapilo. Ale na Turka si měli teprve zvykat. V domnění, že navržená trasa snad nestačí, navrhl ještě prodloužení do Brestu a při návratu do Prahy ještě zajížďku do Hamburku. Sebral vůz, mechanika Antonína Nahodila, který se měl stát jeho spolujezdcem v řadě dalších cest, a vyrazili. Cestu dlouhou 3 718 km zdolali za neuvěřitelných 184 hodin.
V roce 1930 se Turek s Nahodilem rozjeli ještě dál. Cílem byl sice opět pražský Autosalon, ale trasa tentokrát vedla přes severní Afriku. Z Barcelony si to namířili do Casablanky, Marrakeše a Agadiru, po cestách, kudy tak malý vůz nikdy předtím neprojel. Po 14 200 km dlouhé cestě aerovka opět vítězí a bitva o malý lidový vůz je tak úspěšně dokonána.
K berlínskému Autosalonu v roce 1931 vypsali pořadatelé cílovou jízdu se zajímavými podmínkami: zvítězí nejmenší vůz s největším počtem najetých kilometrů a největší zátěží. Turek naložil k Nahodilovi ještě svoji manželku Růženu, a protože německé posádky na vozech DKW, které si na vítězství brousily zuby, vyrážely z Barcelony nebo Madridu, namířili si to s malinkou aerovkou ještě o 200 kilometrů dále do Manzanares. Tam otočili svou aerovku směrem k Berlínu a vyjeli na zpáteční trasu. Únorové počasí v Pyrenejích cestě dvakrát nepřálo, v průsmycích bylo třeba vzít na pomoc lopaty a odhazovat sníh po bouřích. Sebevědomí soupeři počítali, že aerovku snadno předstihnou, ale zůstali za zasněženými horami. Do Berlína dojela statečná posádka za mlhy a hustého sněžení, ovšem vítězně. Český lidový vůz Aero se opravdu stává "malým vozem pro velké cesty".
Ještě doznívaly ohlasy na berlínský úspěch a Bohumil Turek vyráží znovu na dálkovou cestu. Dne 21. května 1931 vyjíždí na trať největší automobilové soutěže "10 000 km Evropou", tentokrát ovšem s novou aerovkou 662 o výkonu 18 HP. Za čtrnáct dní je třeba projet trať Berlín - Ženeva - Lisabon - Madrid - Barcelona - Řím - Mnichov - Terst - Dubrovník - Záhřeb - Budapešť - Vídeň a zpět do Berlína. Bohumil Turek vydržel, vydržela i nová aerovka a oba si dojeli bez trestných bodů pro zlatou medaili.
A je tu rok 1932. Zdá se, že Turek nezná hranice a Aerovka je opravdu nepřekonatelné vozidlo. Turek se rozhodl k opravdu výjimečné zkoušce vozu a sama sebe. Pod kontrolou Autoklubu najezdil v roce 1932 na trati Praha - Brno - Praha 30 000 kilometrů za třicet dní. Z dnešního pohledu se to zdá téměř neuvěřitelné. A tak mne napadá "kacířská" otázka - kam by se asi Aerovka řadila v současné produkci, pokud by přežila až do současnosti?
O další nesmazatelné české stopě v počátcích automobilismu zase příště.
