V dnešním pojednání z historie automobilismu zabloudíme na konec předminulého století, tedy do doby, kdy se v hlavách vynálezců rodily první nápady, které byly postupem času přetaveny v první předchůdce dnešních automobilů.
Psal se rok 1858, když se u Nepomuku v rodině chudého zemědělce Dejmka narodil chlapec. Dali mu jméno Bohumil, to po kmotrovi Bohumilu Schellingerovi, který byl v nedalekém Spáleném Poříčí kovářem. Malý chlapec musel odmala pomáhat rodičům v hospodářství a na poli, ale ze všeho nejraději pobýval v kovárně u svého kmotra a sledoval ho při práci. Rodiče však rozhodli, že jejich syn půjde na studia a bude z něj učitel. A tak se taky stalo. Po studiích nastoupil mladý Bohumil Dejmek nejprve jako asistent na měšťance v Plzni a roku 1883 byl přeložen na své první učitelské místo do obecné školy na Chvalech, kde vyučoval, jak se tenkrát říkalo, mateřský jazyk a dějepravu. O Dejmkově působení na této škole se mnoho dokladů nezachovalo, ani se pořádně neví, kde bydlel - má se za to, že byl v podnájmu u vdovy Winterové na konci dnešní Šplechnerovy ulice. A neznámý bohužel zůstává i Dejmkův přínos konstrukci moderních automobilů.
Bohumil Dejmek se totiž osobně znal s Gottliebem Daimlerem. Byl to bratranec jeho kmotra kováře Schellingera. Malý Dejmek německého inženýra obdivoval, hlavně pak když vyprávěl o nových samohybech, které prý jednou úplně nahradí koně a páru. Daimler si šikovného Bohumila také oblíbil, jednou ho pozval do Stuttgartu na prázdniny a později dokonce nabízel jeho rodičům, aby k němu šel Bohumil do učení. Ale nakonec to dopadlo, jak to dopadlo, a nepomucký (později chvalský) učitel a stuttgartský inženýr šli, jak už víme, každý svou cestou. Z jejich přátelství se dochovalo jen pár dopisů, které jsou dnes uloženy v depozitáři Technického muzea Gottlieba Daimlera ve Stuttgartu.
Gottlieb Daimler byl jedním z největších průkopníků světového motorismu. Společně s Wilhelmem Maybachem postavili první motocykl, i když to nejdřív vypadalo jako nemotorné jízdní kolo ověšené přídavným motorem, nádrží, řemeny, trubičkami a pákami. A v roce 1886 Daimler postavil také první osobní automobil, který se ale vzhledem víc blížil kočáru s velikými koly než čemukoliv jinému.
Pochopitelně, že se Daimler se všemi svými vynálezy Dejmkovi také pochlubil v dopisech. A Dejmek byl na tuto svou známost patřičně pyšný a opakovaně německého konstruktéra zval, aby k němu přijel a své vynálezy předvedl i v Praze. A tak se stalo, že někdy kolem roku 1895 Daimler skutečně ve svém automobilu přijel, což byla veliká událost. Ubytoval se v hotelu Beseda v Karlíně a hned druhý den ráno se vydal za Dejmkem.
Pasažéři tehdejších kočárů a prvních samohybů byli díky lehké konstrukci tehdejších vozidel vystaveni nepřízni počasí. Proto se jezdilo většinou jen tehdy, když nepršelo. Daimler sice podnikl několik marných pokusů s jízdou s otevřeným deštníkem, ale moc se to nedařilo. Zaprvé musel mít vždy spolujezdce, protože řidič měl doslova plné ruce práce s ovládáním vozu, a pak se taky muselo jet velmi pomalu, aby proud vzduchu nestrhl deštník i s jeho držitelem na zem. A hlavně se přišlo na to, že prší-li ze strany, což bylo v pohybujícím se voze téměř pořád, překáží otevřený deštník řidiči ve výhledu a v řízení. Jezdilo se tedy výhradně za příznivého počasí, ale tím nebylo nepohodlí posádky odstraněno úplně, pořád ještě byli cestující na tehdejších nekvalitních cestách vydáni na pospas kamínkům odletujícím od kol nebo blátu a vodě z kaluží.
A tak dopadli i Dejmek s Daimlerem. Za své první společné vyjížďky ze Chval po císařské silnici do Nehvizd a pak polními cestami přes Zeleneč a Radonice zpátky se Dejmek vrátil nadšený, ale jinak byli oba na kost promáčení, špinaví od bláta a Dejmek měl navíc modřinu pod pravým okem, kam ho trefil kámen nešťastně vystřelený předním kolem.
Když se pak Daimler rozloučil a odjel, začal Dejmek přemýšlet, jak ochránit posádku automobilu od bláta a vody. Vzpomněl si při tom na své dětství v kovárně a na to, jak se u výhně chránil před odletujícími jiskrami kusem tlusté mokré kůže, fajrširmem. A tak když se Daimler vrátil domů do Stuttgartu, čekal ho tam už Dejmkův dopis s popisem a nákresem, jaký by taková ochrana kol měla mít tvar a uchycení. Daimlera myšlenka zaujala a tak hned telegrafoval, jestli „to“ může vyrábět a jak že se taková šikovná věc jmenuje. Dejmek s výrobou souhlasil, modřina pod okem sice už byla pryč, ale tvář ho stále bolela. A pak přišlo to nejtěžší, jak se „to“ bude jmenovat. Pojmenovat po sobě „to“ nechtěl, mimo jiné také proto, že mu pan řídící ve škole vytkl nevhodné chování, když se Dejmek přiznal, jak přišel ke svému monoklu. Takže „Dejmkův širm“ byl vyloučen. Přemýšlel tedy dál: slouží to k ochraně před odstřikující vodou, odletujícím kamením a prachem, ale vodník, kameník nebo snad prášník ...? Pak se mu ale rozsvítilo, chrání to přece taky před blátem, tak tedy blátník, ano, to je ono!!! Dejmek hned běžel na poštu poslat do Stuttgartu telegram, v němž stálo „der Blatnik“. Daimlerovi se novinka zalíbila. Netrvalo dlouho a připsal si další automobilové prvenství, začal vyrábět a nabízet ke koupi první auto s pevnými blatníky na světě (Daimler Victoria 1897). V původní výkresové dokumentaci byl sice ještě uveden název dílu originálně podle Dejmka, der Blatnik, ale pak si to dělníci ve fabrice nějak přizpůsobili, až se z toho stal der Kotflügel a u toho už zůstalo.
A Dejmek? Vynálezce blatníku měl od své památné projížďky neustálé potíže s panem řídícím. C&K učitel pod penzí prý nesmí dávat mládeži špatný příklad a podporovat takové divoké novoty a nebezpečné vynálezy. A tak se Dejmek, když dostal jednoho dne smutnou zprávu, že jeho rodiče zemřeli, rozhodl odjet do Ameriky. Od Daimlera dostal výtečné doporučení a v roce 1903 už pracoval jako kreslič u Henryho Forda. A hned od příštího roku začaly i Fordovy závody vyrábět auta s blatníky. A jak se tomu dodnes říká v angličtině? No přeci blátník, tedy přesně blátochrana – anglicky mudguard.
